Jak získat odhodlání něco (trvale) změnit?

Každý z nás by (minimálně v určitém období) chtěl být v něčem jiný. Pochybnosti a strach, které u batolat vůbec neexistují jsou za pár let na denním pořádku.

U dospívající mládeže i u dospělých. Kde se berou? Napadlo vás, že můžou pramenit z dětství? A co dokáže jedna jediná věta?

Je jaro, rok 1983. Já chodím do druhé třídy. Stojíme v hloučku po ránu na prostranství venku a čekáme až se otevřou dveře školy. ,, Ta Jana je tlustá jako prase!“ ozve se někde za námi.

Jana byla v té době sedmiletá holčička s copánky. Ano hubená nebyla. Také proč. Byla zdravá, tváře měla červené a maminka jí šila nejhezčí šaty z celé školy. Právě proto ležela některým dětem v žaludku. Sedmiletá holčička lišící se maximálně o tři, čtyři kila. Proč to píši. Jana to slyšela.

Od toho dne začala být jiná. Pomaličku. Pozvolně se měnila. Napřed prodloužila délku sukní. Do té doby volánkové sukně nad kolena vystřídaly sukně pod kolena v nijakém střihu. Vím to. Protože Jany maminka si před tou mojí povzdechla na třídních schůzkách, že Janička už má ,,svoji,, hlavu a vkus.

Nikomu to nepřišlo divné, vždyť holky se mění.

Pár dobře namířených záškodnických vět a z veselé baculaté holky se stala smutná chodící onuce. Trápila se. Vnímala posměšky, které přicházely ve zkracujících se intervalech. Nejprve šlo o váhu. Poté o oblečení, poněvadž Jana přece nyní chodila oblečená jako hastroš. Potom o vlasy, povahu, zhoršující se známky.

Před lety nikdo moc slovo šikana neznal a ani neřešil. Bylo to jen (ne)vinné dětské pošťuchování?

Každopádně proč o Janě píši.

Všichni jsme dokončili základní školu a potom jsme se rozprchli tak různě. A potom po deseti letech přišla pozvánka na sraz spolužáků. Pokud čekáte nějakou pozitivní pointu, nedočkáte se.

Jana totiž nepřišla. Dozvěděli jsme se, že úspěšně složila přijímací zkoušky na gymnázium, kam už ale nenastoupila. Předposlední den letních prázdnin skočila z okna.

Nechala dopis. Kde psala, jak se celou základní školu trápila. Jak každý večer před spaním přemýšlela co udělat, aby byla hubenější, chytřejší, hezčí a popisovala (na 14letou dívku poměrně barvitě) jak se o to snažila. Též sdělila světu svůj šílený vnitřní strach z nástupu na novou školu.

Ponaučení? Každý z nás má nějaké svoje vnitřní nedostatky, pocity nejistoty a občas bojuje s tím, jak se k nim postavit.

O tom, jak může obyčejné slovo uškodit jsem již psala. Zamysleme se i nad tím, jak může poničit psychiku hromadné odsouzení. A začněme si hýčkat svoje já.

Podobné vzorce se opakují u mnoha žen i v dospělosti. Jsem tlustá, jsem příliš hubená, mám malá prsa, mám velká prsa, mám nehezká prsa, mám velký nos, mám řídké vlasy, mám křivé nohy. Mohla bych pokračovat výčtem stížností jistě dlouho. Položme si otázku.

Kdo má právo určovat co je hezké? Podle čeho se posuzujeme?

Když opomineme tlak sociálních sítí (kde se má každý naoko perfektně), televize ( soutěže krásy a trend dokonalých žen na denním pořádku) a většinových mělkých názorů kde se ten program bere? Proč máme potřebu se neustále s někým porovnávat, někoho dohánět nebo dotahovat?

Vždyť naše dokonalost spočívá v nedokonalosti. Proč jste tedy nespokojeni s tím, kým jste?

Nátlak vašeho okolí, vašich spolužáků, rodičů, přátel či partnerů ve vás vzbudily pochybnosti, zda to, kým jste, jste správně. Opravdu si myslíte, že někdo jiný kromě vás ví lépe, kdo jste?

Pokud ano, pak ostatním říkáte: „Vy jste ti, kdo ví lépe, kdo jsem, vkládám svůj život do vašich dlaní, vy mi řekněte, jak se mám chovat, co mám říkat. Pak budu vámi přijat, pak budu stejný, jako vy…“ Opravdu toto chcete?

Co tím děláte? Z originálu, který na tuto Zemi přišel, tvoříte pouhou kopii… A proč?

• Protože jste naučeni, že pokud nebudete plnit očekávání druhých, nebudete jimi přijati.
• A co vám zbude, když nebudete přijati?
• Zůstanete o samotě. S kým?

No přece sami se sebou. A chcete být sami se sebou?

Nechcete, protože jste přesvědčeni, že nejste dost dobří, že nejste dost hodní, že nejste dost milí, dost krásní, dost úžasní, že prostě nejste dost. A vy nechcete zůstat s tím, kdo není podle (vašich?)představ.

Copak si doopravdy neuvědomujete, že jste dost? Že jste více než dost? Že jste úžasní? Že přesně to, kým jste, je dokonalý záměr vaší duše, který jste tu přišli prožít? Jak by mohlo vaše okolí vidět vaši dokonalost, když ji nevidíte vy sami? Přijměte všechno, kým jste, své chyby, nezdary, své bolesti, svá selhání, ale i své radosti, smíření, přijetí, protože přesně to všechno jste. Úžasná originální bytost.

Když vám někdo druhý říká, kdo podle něj jste, kým byste měli být, jak byste se měli chovat, je to pouze jeho představa o něm, o jeho světě, ve kterém žije nebo chce žít a skrze který vás vidí…

Říká vám: „ Podmiňuji a dle tvého chování ke mně se rozhodnu, zda-li jsi dost dobrým člověkem. Jestli naplníš mé fantazie o tom, jaký bys měl v mých očích být, pak jsem ochoten tě přijmout. Tomu se říká láska podmínečná.

Nikdo není pro vás větší autoritou, než jste vy sami. Pokud nemilujete sami sebe se vším, co představujete a kým jste bez podmínek, pak nikdy nemůžete bez podmínek milovat ani druhé.

Vy jste tím, středem ze kterého všechno ve vašem životě vychází a kam se vše navrací. Skrze své vlastní nepřijetí nejste schopni přijímat druhé takové, jací jsou, přes svou vlastní náročnost na sebe jste nároční na druhé, přes svou vlastní nespokojenost nebudete spokojeni s ostatními, skrze svou vlastní zlobu se budete zlobit na druhé.

Jaké je řešení?

Přestaňte se zlobit na sebe, přestaňte se odmítat, přestaňte se kritizovat. Ať jste v životě udělali cokoliv, vždy jste jednali z toho nejlepšího vědomí, že toto je to správné jednání.

Pokud to dnes vidíte jinak, pak jste přijali poučení z dané situace, které vás posunulo dál. O tom je vývoj. Proto nikdy nekritizujte své chování zpětně, nedává to smysl.

Indický mystik Osho řekl:

„ Komplex méněcennosti vede lidi ke všem druhům ctižádosti, zločinů.“