Nepřežívám, ŽIJU a stojí to za to

Jedny dveře se zavřou a jiné se otevřou…

na první pohled jednoduchá věta z mého oblíbeného filmu. Velmi pochopitelná, zdá se, ALE… Než si člověk začne pokládat otázky.

On říká, že jich pokládám hodně, jsem prý něco jako chodící otázkomat. Jenže otázky jsou někdy mnohem důležitější, než odpovědi zahalené do marastu navyklých klišé. Hm.

Trochu jsem se vnitřně dusila. Proč by se musely jedny zavřít? Proč nelze otevřít dvoje? Proč nemůžou ty první zůstat jenom přivřené a při nekomfortním pocitu by mě nemohly uvítat zpátky tam, kde jsem zvyklá? Zlobila jsem se.

Nechci jedny dveře zavírat a už vůbec ne nadoraz! Přece má vše fungovat bez podmínek, bez závislostí, bez vnitřního puzení dělat kroky, které vydají vaše nitro všanc všem neprospěšným imaginárním energiím, které se schovávají pod roušku potvrzení správnosti a řádu.

Ve chvíli, kdy člověk začne odlupovat vrstvy, které si precizně za poslední roky vytvořil, má problém. Ne sám se sebou, ten se naopak zmenšuje pod tíhou dalších a dalších reálných každodenních argumentů, ale s okolím, které tomu nerozumí.

Víte, když lidé nerozumí, tak posuzují, soudí, poukazují, ukazují a snaží se to přibrzdit dobře mířenými ataky, jejichž nuance se dotýkají všeho, co vám do té doby přišlo normální.

Absurdní je, že každý krok směrem k vaší skutečné podstatě, je v souvislosti s tím, kolik toho do vás v dětství a v dospívání zasadili, těžší, než celoživotní předstírání naučených grimas, gest, reakcí nebo čehokoliv podobného. Člověk cítí rozpaky, zarážející zranitelnost a zároveň touhu poznat, kdo opravdu je.

,,Bylo mi 8. Bála jsem se chodit do školy. Byla jsem hubená, kudrnatá, neměla jsem ráda davy ani hluk a moje zádumčivá povaha mě předurčovala k tomu, že jsem pro ně byla jiná. Brali mi ubrousek na svačinu, který jsme museli mít, občas po mě hodili špinavou mokrou houbu nebo jsem našla ve školní tašce zkysané mléko. Vrcholem bylo, když mě spolužák přirazil k vchodovým dveřím do školy takovou silou, že mi rozsekl hlavu.“

,,Fyzickou bolest jsem snášela docela dobře. Pamatuji si na nespočet ran v hodinách tělocviku, kdy mě těžký míč z rukou o mnoho kilo těžší spolužačky pravidelně srážel k zemi. Měla jsem z toho hrůzu.

Ostatně hra na vybíjenou mi přišla debilní vždycky, nezávisle na tom, kdo byl jak ohebný, mrštný nebo sportovně nadaný. Vadilo mi se svlékat v zatuchlé šatně, skákat přes bednu i šplhat po železné tyči. Nohy i ruce jsem měla trvale plné modřin a úsměv na mém obličeji byl k nalezení málokdy. Možná se to zdá úsměvné, ale já se tomu nemůžu smát ani po letech, víte jak, to přesvědčení, že v dospělosti se všemu zasmějete…“

Psychická bolest, takové to duševní trápení, bolístky a trýznění, to bylo mnohem nesnesitelnější. Drobné nelaskavosti, nespravedlnosti, pomluvy a používání nějaké převahy. Jako děti to cítíme. Víme, kdy nás něco emočně bolí, netěší nebo devalvuje. A nepotřebujeme to vysvětlovat. Stačilo by pochopení, objetí nebo laskavé přijetí.

Jenže to se většinou pod rouškou ,,spravedlnosti“ neděje. A tak měla každá podobná věc další a další dopad…

1, Rozseklá hlava znamenala návštěvu u spolužákových rodičů. Další posměch ve škole hraničící s nenávistí. Výhružky a semínka opravdového strachu, jehož poselství znělo nějak takto: ,,Pokud se svěříš, nepřijde laskavost, ale něco horšího.“

2, Nechuť k tělocviku byla popsána jako lenost. Hesla typu, že se musí lidé ohýbat, dokud jsou mladí završila moji minimální naději, že by mě někdo pochopil. Vnímala jsem, že i kdyby pod šplhací tyčí stáli nosorožec, opice a ryba, z jejich pohledu by na ní měli vyskočit všichni stejně.

3, Promočené tričko a smršť dotazů učitelky rovnalo se mému přiznání, že jsem dostala do zad mokrou houbou. V důsledku toho jsem potom dostávala každý den a jako bonus jsem obdržela další várku obav z výhružek, u nichž jsme nepochybovala o tom, že budou naplněny.

Podobných seancí a drobných ústrků prožívá každý den co den kvantum. Jen je nechceme vidět. Díváme se do prostoru, toužíme po klidu a strkáme hlavu do písku.

,,Moje první zaměstnání by se z nynějšího pohledu mohlo jevit jako obrovská zkušenost. Nebo spíš škola, která pomocí techniky cukr (rozumějte odměny) a bič (neuctivé zacházení s lidmi, ponižování a tlak na výkon, který je na hranici uchování zdraví) měla zřejmě předat důležité poselství. Jaké? OKAMŽITĚ VYKLIDIT PROSTOR. Bohužel tato message mě tak nějak míjela přes rok. Rok mého života, chápete to? Rok. 365 dní, které mi už nikdo nevrátí.“

Vnímáte ten rozpor? Někteří nyní brbláte, že jiní musí snášet špatné podmínky mnohem déle, druzí, že rok je až až. Co k tomu dodat?

1, NE, nemusíte snášet žádné neprospěšné zacházení ani hodinu. Jediné, co nás brzdí a utvrzuje v tom, že musíme nebo bychom měli jsou opět přesvědčení, která do nás zasadili v dětství a v dospívání. NULOVÁ SEBEHODNOTA, NÍZSKÁ SEBEDŮVĚRA, NEEISTUJÍCÍ SEBELÁSKA A NEÚCTA k lidství jako takovému. Co je ale nejhorší je závislost na vnějších podmínkách. Toužíme po té mrzké odměně (cukr), která má vyrovnat všechny ty smutky, bolesti a citové propady.

2, Pochopení, že se neustále všechno mění je záchranným kruhem, nikoliv ohrožením. Každou vteřinu, každou minutu, hodinu, den, týden, měsíc… se vše proměňuje. Nejde to změnit. Dokud člověk lpí a rigidně živí svou chiméru, že něco zůstane tak, jak je, nemůže se osvobodit. Ve chvíli, kdy to pustí a pochopí, že stačí splývat a na ničem neulpívat…začne dýchat.

Hlavou běží sloty na téma ztráty finanční jistoty, morálního pseudo kreditu nebo zdrcení očekávání jiných lidí. VYKAŠLETE SE NA TO. Nejprve to jde ztěžka, ostatně jak chcete přidušené plíce donutit ihned nasávat veliký objem vzduchu? Posléze to jde snadněji a snadněji…

,,Moje manželství byla jedna velká fraška. On v kýčovém bílém obleku, já v šatech, které se nevešly do auta. Bylo nám něco přes dvacet a tak nějak jsme nestáli o to, aby šel na vojnu. Civilní služba byla záchrana. Atmosféra stála za prdlajs, táta přijel a v uličce vedoucí k oltáři se mě ptal, zda to myslím vážně.

Máma raději nedorazila vůbec, protože tam byl táta a i když byli rozvedeni tisíc let a založili si oba další příkladná manželství, chovali k sobě city. Bylo to absurdní. Vadila jim jejich l(á)skavost, necítili nenávist ani nic podobného, pro co se lidé nechtějí setkávat.

V mém manželství moc laskavosti nebylo, hádali jsme se každý den, expřítelkyně mého manžela byla cvok, který nás pronásledoval a neváhala se mi v den svatby válet v předsíni po bytě a vykřikovat, že je s mým snoubencem těhotná.

Dnes mi to přijde jako sci-fi, ale tenkrát? Fakt jsem se tím zabývala, dokonce jsem měla pocit vítězství, že si vybral mě a ne ji. Chápete to? Jak vtipné v kontextu toho, že jsem se sama navezla do NEPROSPĚŠNÉHO SVAZKU, který se stal mojí další životní zkouškou…“

1, Naše ego je skutečně silný zdroj zla, pokud ho necháme vládnout a posloucháme jeho neutuchající kecy. Dokáže nás vyzývat k nechutnostem, které umně skryje pod masku něčeho lákavého. Jde o mrzké pocity vítězství nebo převahy.

A CO Z TOHO? Vzpomeňte si, kolikrát jste to někomu verbálně nandali, v obchodě mrzuté prodavačce, zaměstnanci, který se zdál líný, ostraze objektu, která se vás snažila buzerovat nebo kolegyni, jejíž řeči vám přišly tak vyčerpávající a energeticky otravné.

Jenže, BYLO VÁM POTOM LÉPE? Jak dlouho jste cítili úlevu a nebo pocit zadostiučinění?

2, Sami sebe zakopeme pod nános neuvěřitelných obalů, které vytváříme z přesvědčení, jenž nás trýzní. Zabalíme se do nich jako kukla motýla, jen z nich potom nevyletíme jako krásný pohádkový Emanuel, ale spíš v nich zůstaneme jako egyptská mrtvá sfinga.

Dokážeme se roky přesvědčovat o tom, že nám ta práce (chápejte rozervání těch obalů a vytváření jiného hávu) nestojí za to a je lepší setrvávat tam, kde jsme.

VÁŽNĚ?

Abychom si na konci naší pozemské pouti mohli postěžovat studentce, která je na praxi v důchoďáku, jak litujeme všeho, co jsme nezkusili? Kde se v nás bere tohle přizdisráčství?

,,Myslela jsem si, že ho miluji. Trávili jsme spolu dost času. On přiměřeně žárlil, někdy asi i nepřiměřeně, řekla bych. Já perfektně hrála roli, jak mi je ukradený. Paradoxně vážně byl, ale tenkrát jsem si myslela, že není a že hraji, že je, aby on měl pocit, že mě nemá jistou. Bože, to je trapas.

V takové frašce jsem vydržela tři roky. Chodila jsem k jeho rodičům, říkala to, co chtěli slyšet, brala ho k nám do rodiny a uměle udržovala chod tohoto vztahového marastu. Jenže jsem se cítila čím dál tím hůř. Ve chvíli, kdy se chtěl se mnou sestěhovat jsem to ukončila. Nikdo to nechápal, pokládali otázky. To jejich co se stalo, byli jste tak krásný pár nebo vždyť už máš věk na to mít rodinu mi hučelo v hlavě kdykoliv někdo začal.“

1, Nejtěžším přijetím je z mého pohledu důvěra. Důvěra v sebe, důvěra v druhého. Důvěra v to, že se můžete odhalit a vážně nemám na mysli odhození prádla jako předehru k naučeným automatizovaným pohybům v posteli.

V dnešní době je to hodně opomíjené téma. Nebo jinak. Píše se o ní všude, ale nejde o opravdovost. Jde o snůšku keců, které lemují různé stránky periodik, která sama nosí maškarní kostým. Každý druhý píše o vztazích, ti s tituly o tom, jak z hlediska X y Y je to tak a tak. Ti ostatní jak to je z jejich ,,autentického pohledu“.

2, Důvěra by mohl být klíč, nemyslíte? Představte si, že nepřemýšlíte o tom, že by vám někdo mohl ublížit (i když vám ti předchozí ubližovali), že by vás mohl někdo podvádět (i když jiní podváděli nebo jste podváděli vy sami), že by vás někdo mohl znemožnit (i když to už někdo udělal a cítili jste se fakt mizerně), že by vás někdo chtěl vědomě urazit (protože jeho záměr je čistý a poskládat blbě slova může každý), že by vás někdo mohl milovat tak, jak stojíte bez toho, že by na vás odstranil jednu jedinou pihu.

Ale co hůř, milovat tak, že kolem vašich slabostí nenašlapuje s opatrností a hranou citlivostí, i když ho štvou, ale naopak je vytáhne na světlo jako zazimovaného ježka z listí a vy víte, že je to ku prospěchu věci. Sice jste osleplí tím ostrým sluncem, vnímáte jemnou nuanci naštvanosti, ale zároveň cítíte klid. Je to správně.

,,Říkali mi, že rodit ve 40 je bláznovství. Strašili různými možnými potížemi, vytahovali tabulky a ,,ověřené“ studie. Moc jsem tomu nerozuměla. Cítila jsem se skvěle, běhala jsem ještě v sedmém měsíci i deset kilometrů za den, chodila s opatrností do sauny a jedla, co jsem chtěla. Věděla jsem, že je vše v pořádku.

Čím víc jsem o tom byla přesvědčená, tím víc to nechápali. A potom jsem za půl hodinky porodila syna. Neměla jsem žádné strie, křečové žíly ani hemoroidy. Na svojí váze jsem byla za týden po porodu. Nic mě nebolelo, neštvalo, netrpěla jsem poporodním výkyvem nálad ani ničím podobným, čemu dává dnešní medicína různé názvy. Kdyby tenkrát věděli, že to byl jenom začátek, zřejmě by se opotili až na zadek. O pět let později jsem rodila znovu, stejný průběh, stejné pocity…“

1, Je poměrně těžké se vyhranit a uhájit svůj názor proti davu, který je zfanatizovaný neustálou, nikdy nekončící masírkou pramenící z médií, či okolního ,,odborného“ názorového světa, který nás ustavičně nutí přemýšlet, který z táborů má vlastně pravdu (ha ha). Ustát tyto proudící ,,fakta“ ve stavu, kdy na vás útočí armáda hormonů potom zákonitě vypadá jako něco, co je nad lidské síly.

Jenže, pokud se podvolíte, znásilníte sami sebe. Navenek přikyvujíc všemu, co vám říkají, uvnitř přetékající revoltou, která svírá vaší duši v kleštích obav a strachů. V takovou chvíli je fajn poodstoupit a položit si otázku, kam až jste ochotni na té cestě nuceného předělávání zajít. Co jste schopni dovolit. Co můžou napáchat, s vaším tichým svolením, ve vašem podvědomí?

2, Průměrnost, mistrně označována za normalitu, je nejdestruktivnější termín. Na rovinu se mi z něj chce zvracet. Poukazování na to, že někdo není v pořádku, potažmo normální, když si dělá věci po svém. Jinak. Když nechce přijmout něco, co dělá 1452 lidí před ním a má chuť opravdu použít svůj mozek, poslechnout svoji duši a začít tvořit zcela vlastní a zcela autentickou cestu.

Víte, jsme tady pouze a jenom omezený počet dní, v tomto těle. Každý z nich může být tak jedinečný a zároveň tak šedivý, přesně jak sami dovolíte…

A na rovinu, vážně je vaší volbou stát po pás v zasmrádlém bahně ve stojaté vodě průměrného rybníku a nebo vykročit někam, kde to sice neznáte, můžete si natlouct, ale zároveň směřujete k novým obzorům?

Je to na vás, ostatně jako všechno. Pamatujte prosím, že každá vaše volba má nedozírné následky.

,,Kdy jsi byl naposledy šťastný?“, zeptala jsem se ho a přemýšlela jsem, kdy jsem se na to samé zeptala sama sebe. Přemýšlel. Mlčel. Díval se s nepřítomným pohledem před sebe a už nekamufloval. Ostatně tu otázku neslyšel poprvé. Ptala jsem se pořád dokola při každém našem setkání.

Někdy jsem k ní přidala i její sestry, jako třeba ,,Kdy jsi naposledy plakal?“ nebo ,,Co bys dělal, kdybys měl jen týden života?“…Začínalo to být čím dál tím bolestnější, protože tady nešlo o to, co odpoví Tom nebo já. Zásadní bylo naše uvědomění si nutnosti důvěry, která tu byla opět a zasáhla brutální silou naše životy, které s ní nechtěli mít předtím nic společného.

1, Ve chvíli, kdy si začnete pokládat otázky, díky kterým se vše začne bortit, jste na správné cestě. Jasně, můžete je chvíli ignorovat. Přehlížet. Mávnout rukou nebo se křečovitě pousmát. Můžete zkusit odpovědět ironicky nebo se ošívat. Je to jedno. Podstatné je, že vám zaplaví mysl, žijí ve vás a nezávisle na tom, co vy v té aktuální fázi chcete, pracují společně s vaším nevědomím ve váš prospěch. I když vy sami máte pocit, že je kolem vás zemětřesení a snažíte se chytit čehokoliv, co alespoň na chvíli vypadá stabilně.

2, Lpíme na stabilitě. Na té chiméře, která nám má dávat pocit jistoty. Na té iluzi, díky níž má mít člověk uměle navozený stav spokojenosti, aniž by chtěl vidět, že jde jen o to, jak jsou srovnané vnější podmínky. Potom stačí jedno jediné maličké zaškobrtnutí a vy padáte do prostoru. Šmátráte rukama a chcete se chytit a s hrůzou zjišťujete, že vše, čeho se vaše ruka v děsivém strachu ztráty pevné půdy pod nohama zachytí, mizí. Rozdrobí se to na malé kousky. A opět jste na té staré známé křižovatce, kde máte možnost volby.

,,Můžete pro naše čtenářky a posluchačky definovat slovo štěstí?“ zeptala se úlisně redaktorka jednoho média a znuděně držela tužku. Byl začátek roku 2021.

Já seděla v redakci jednoho nejmenovaného časopisu, který cílil na ženské publikum. Kdybyste mi řekli o pár let dříve, že budu mít tu možnost, přišlo by mi to jako sci-fi. Mlčela jsem.

Po chvíli mi afektovaným hlasem zopakovala otázku a netrpělivě si poposedla na židli. Kameraman se pousmál a asistentka zírala na tu podivnou scénu.

,,Můžu“, odpověděla jsem. ,,Je to vědomě prospěšně strávený čas.“ dořekla jsem větu, zvedla jsem se ze židle a z redakce jsem odešla.

PS: Jestli máte chuť vnímat šíření laskavosti z vícero úhlů pohledů, přečtěte si pár slov od Tomáška… a budeme se na vás společně těšit v projektu laskavostjenormalni.cz

AUTORKA

Bára je publicistka, mentorka, certifikovaý kouč a zakladatelka projektu DETOXIKUJ ŽIVOT. Je autorkou jedinečných online programů Moje akademie štěstíZákon přitažlivosti v praxi. Napsala e-Booky: Stop začni jinak, Sama s miminkem aneb Jak najít klíč k úsměvu, Detox těla nestačí, detoxikuj život, Porozchodník a pomáhá skrze online podpůrné programy zdarma  Zlikviduj strach a První pomoc po rozchodu mnoha lidem zbavit se strachu a zvednout se ze dna.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů