Vnitřní dítě v nás aneb Jeho obavy a strachy

Téma vnitřního dítěte považuji za hodně niterné a hodně zásadní, pokud se člověk nějakým způsobem chce zharmonizovat a pokud má chuť na sobě zapracovat. Protože obavy a strachy našeho vnitřního dítěte jsou velmi, velmi důležité.

Možná se dozvíte pár věcí, které když pozměníte nebo na ně pozměníte svůj úhel pohledu, tak to může mít ve vašem aktuálním životě zásadní dopad.

Uvnitř každého z nás žije dítě, které mělo svoje sny, svoje touhy, svoje radosti. Také mělo svoje bolesti. A oboje v nás zůstalo. Ta přítomnost, kterou nyní žijeme, je tvořená z prožitků z dob minulých.

To znamená, že to, co jsme nějakým způsobem prožívali jako děti, je v nás uložené, a i když si to třeba vědomě nemusíme vždycky připouštět, tak všechny tyto vzorce, všechny tyto věci, které měly zásadní vliv na to, jak jsme se cítili a co jsme prožívali, se ozývají nyní v dospělosti v situaci, kdy to nejméně čekáme.

Prostředí a jeho důležitost…

Pokud jsme vyrůstali v prostředí, kde nějakým způsobem převládala agrese nebo neúcta nebo ponižování, tak většinou máme problém s tím, že neumíme dávat ani přijímat lásku. Pokud jsme například vyrůstali v prostředí, kde byl velký materiální nedostatek nebo strach o naši existenci, tak se bojíme nejistoty. A tak dále.

Každý ten vnější vliv, ve kterém naše dětství probíhalo, má obrovský dopad na to, jak žijeme my, pokud si to nezvědomíme a pokud se nějakým způsobem nerozhodneme, že s tím něco uděláme.

Všechny tyto vzorce máme zasunuté v podvědomí jako v šuplíku a ony ovlivňují každý den naše jednání, naše myšlení, ovlivňují každý náš krok, byť na nevědomé úrovni.

Jak tyto vzorce vznikají? Kde se berou?

Zhruba do těch pěti až šesti let to je nejzásadnější období, které v našem životě prožíváme. Pokud se nám dějí situace, které z hlediska vědomého nejsou až tak prospěšné, tak právě v tuto dobu vznikne nejvíc vzorců, které jsou pro naše podvědomí destruktivní.

Pojďme si říct pár příkladů…

Pokud si jako děti pamatujete věty:

• „Buď si uklidíš hračky, nebo ti je vyhodím“, tak jsme prožívali jako děti obrovský pocit ztráty. Tak z toho se nám do podvědomého šuplíku zasunul obrovský pocit ztráty.
• „Jestli neřekneš pravdu, tak dostaneš na zadek“, tak jsme očekávali bolest. A tak se nám do toho podvědomého šuplíčku uloží pocit bolesti, který je pak spojený s podobnou situací.
• „Jestli se budeš vztekat, budu tě mít míň ráda, nebo tě nebudu mít ráda“ , z této věty vzniká obrovská vnitřní osamělost.

A z každé podobné vyřčené věty, která v tu chvíli má nějaký emocionální náboj, si to dítě pamatuje jen ten pocit a postupem doby si to ani nepamatuje, ale má to zaryté v podvědomí. Kdykoliv se mu vyskytne nějaká situace, která ten model těchto příkladů, o kterých jsem výše psala, jen zdánlivě připomíná, tak se všechny ty pocity ztráty, bolesti, osamělosti a tak dále derou na povrch.

A v tom je právě to nebezpečí, že pokud v tom podvědomí nějakým způsobem nezapátráme a nezačneme něco dělat, tak si můžeme zadělat na stále větší a větší problém.

Děláme pak naše věci dokola a nechápeme, proč se nám v životě dějí podobné situace, protože nejsme schopni v tu danou chvíli pochopit, že to jde z nevědomé složky, kterou teď aktuálně vědomě neřídíme, řídí ji naše podvědomí. Zaplavují nás negativní myšlenky a nevíme si  nimi rady. Pokud ještě nemáte metodu zdarma ŽLUTÝ SLON, která umí vaše negativní myšlenky zastavit hned, stáhněte si ji zde.

Vždycky, když se ocitneme v nějaké situaci, která nám podvědomě ten pocit připomíná, tak se vyvalí ty emoce a pocity a my se cítíme špatně. Tyto pocity jsou v nás  a podobné situace, které prožíváme, je zesilují. Je to, jako kdybych napsala, že ty minulé prožitky ožijí.

Je to jako když vytáhnete nějaké přízraky z vaší minulosti, akorát to nedovedete to tak v tu danou chvíli pojmenovat.

Já jsem si z dětství také pár neprospěšných vzorců nesla. Pamatuji si, že když jsem si jako dospělá zvědomila pár takových věcí, proč mám z něčeho strach, obavu, nebo proč cítím nejistotu, tak bylo velmi dobře vidět a byl v tom i logický postup, jak to v dětství vzniklo a v dospělosti mělo obrovský dopad.

Ten strach, který cítíme, nás paralyzuje a ničí naše sny.

I když je strach přirozený, tak pokud je v nějaké formě, která je nad tou hranicí, je destruktivní. Představte si, že máme v sobě takové klubíčko, takový vlastní osobní zdroj. A míra jeho znečištění určuje míru naší sebelásky, míru naší sebejistoty, míru naší odvahy. Pokud naše špatné pocity, které jsme v dětství prožívali, měly velký emocionální náboj, tak se dá říct, že to byla taková zranění od osob z našeho dětství.

Všechny ty osoby kolem nás si ani nemuseli uvědomovat, že nás takto zraňují, také to dělali nevědomě na základě svých vzorců, které si táhli oni po celý život. Tak chci jenom napsat, že když ten náš zdroj kontaminovali nebo znečišťovali takovými pocity v hojné míře, tak se děje to, že my jsme od něj (našeho zdroje) byli odpojeni.

V případě, že jsme vyrůstali:

• v prostředí plném hádek
• v prostředí, kde byl velký nedostatek všeho, hlavně lásky, něhy, porozumění
• v prostředí, kde na nás někdo křičel
• v prostředí, kde nám někdo nevěřil, podrývali naši autoritu, kde nás nikdo nepodporoval
• v prostředí, kde jsme byli ponižováni, nedej bože fyzicky obtěžováni a tak dále

tak čím víc jedu se dostalo v raném dětství do vašeho jedinečného zdroje, tím víc se stalo to, že jste od něj byli odpojeni a tím se stali loutkou, která převzala tyto škodlivé mechanismy a vzorce a na jejich základě se nyní může odvíjet váš život.

A právě proto vy můžete jít životem a neustále se ptát, proč když po mně chce někdo nějaký dialog, proč z toho mám obavy. Proč mám strach vystoupit před davem. Proč cítím nejistotu, když mi někdo něco vytkne.

Protože se vám prostě vrací tyto zážitky z raného dětství a jak byly zesíleny o ty emoce, které máte v podvědomí uložené, tak je pro vás ta situace nesnesitelná. A dokud se je nedokážete specifikovat, dokud nenajdete jakoby klíč do podvědomí, tak se nelze posunout dál.

Proto je důležité najít k vnitřnímu dítěti cestu a nějakým způsobem se to pokusit změnit.

Mám dva hlavní tipy, které bych vám chtěla dneska předat a které jsou důležité pro začátek.

1, První tip je „nutnost navázat vztah s vaším vnitřním dítětem“.

Pokládejte si otázky a hledejte na ně odpovědi. Ty otázky by měly být:

• ,,Čeho jste se v dětství báli?“
• „Za co se vám smáli?“
• „Před čím jsem utíkali?“
• „Z čeho jste měli úplně paralyzující obavy?“

A pokud dokážete si na tyto otázky po pravdě odpovědět, vypíšete si pár situací, kdy jste se cítili přímo takto, tak zjistíte, kdy se opakuje neustále ten zacyklený vzorec. A ve chvíli, kdy ho chytnete, ho můžete přepsat. K tomu vám pomůžou už účinné afirmace a vizualizační okna, o kterých jsem mluvila v tomto videu. A jsou další cesty, jak se toho zbavit. Ale ten první bod je, navázat s vnitřním dítětem kontakt a zeptat se ho, co ho vlastně trápilo v tom raném dětství.

To znamená:

• z čeho pramení vaše úzkosti
• z čeho pramení vaše bolesti

zkuste zavzpomínat, co vás v dětství zabolelo…

• kdy vám zatrnulo
• kdy jste se báli někomu něco říct

a napište si to na papír, abyste měli specifický vhled do té situace. Pokud to neuděláte a pokud se na to vnitřní dítě nepřipojíte, tak se rozhodnete pro to žití, které máte teď. A pokud se teď necítíte dobře, tak to není dobrá volba.

Jako děti jste měli obrovské dětské sny a vize. A tím, že se na to dítě znovu připojíte, tak máte velký potenciál opět oživit vaše dětské sny a vize a vydat se za nimi.

2, Druhý tip, o kterém bych dnes chtěla mluvit, je „najít spojení mezi dítětem a rodičem“.

Mnoha lidem chybí láska. Chybí jim dlouhodobě.

Chybí jim pocit, že:

• jim někdo naslouchá
• o ně někdo pečuje
• o ně má někdo zájem
• někoho zajímá, co dělají
• někdo řeší, jak se cítí

To znamená, přestaňte si ubližovat a přestaňte se trestat za svoji minulost.

Protože pokud nám rodiče, kteří pro nás byli výsostnou autoritou, říkali, že na něco nemáme, že je máme nechat, že otravujeme, že nás nebudou mít rádi.

Ať už to mysleli jakkoli, třeba ve vzteku nebo v emocích, tak pro nás v tu chvíli byli obrovskou autoritou a my jsme to brali jako jediný fakt.

A to máme v tom podvědomí uložené. A v dospělosti v tom našem podvědomí se to trošku přetransformuje do toho, že máme pocit, že to tak je, že si tu lásku nezasloužíme. Že si nezasloužíme, aby o nás někdo pečoval, aby nás někdo podporoval, aby nám někdo pomáhal, protože tenkrát jsme to brali jako fakt, přes který nejel vlak. Takže pokud vy máte pocity, že si něco nezasloužíte, nebo že na něco nemáte, tak pamatujte na to, že trestáte sami sebe.

Teď jste dospělí, máte zodpovědnost za svůj život a pokud necháte tyto programy ve vašem mozku, tak vám budou neustále znemožňovat žít naplněný a šťastný život. Jestli to chcete změnit, zkuste si zvědomit, kde se to vzalo, odpusťte rodičům, že se to dělo, protože oni sami to dělali většinou nevědomě, a zkuste přijmout to, že na co máte nebo nemáte nárok, si teď můžete vybrat vy sami.

A je to opravdu velká věc, pokud se vám povede to ve svém mozku přepsat a nějaký způsobem se na sebe sama podívat úplně jinak.

Já pevně věřím, že specifikace a položení otázek a zároveň uvědomění, že se tak nemusíte cítit, i když máte v hlavě, že je to fakt, protože jste to jako fakt jako dítě do hlavy přijali, vás posune neuvěřitelným způsobem dopředu.