Řekněte NE srovnávání svých dětí aneb Víme, co děláme?

Čekárna u dětské lékařky, rok 2015

Sedím a hlavou mi pádí myšlenky, jedna za druhou. Syn leží v kočárku, zvědavě kouká na svou oblíbenou hračku a já čekám, až přijdeme na řadu. Na vedlejších židlích sedí dvě maminky. Jedna má s sebou asi tříletou holčičku, druhá zhruba stejně starého chlapečka.

Proč si nejdeš hrát sám, Matoušku, podívej Lucinka  jak se nebojí. Matoušek svíral maminky ruku a odmítal se v nehostinné čekárně hnout z místa. Lucinka běhala po místnosti, zkoumala počítadlo na stěně, brala do ručiček jednotlivé letáky a šili s ní všichni čerti. Na první pohled možná úsměvná scéna.

Maminka Matouška přitvrdila. ,,Matouši pusť mi tu ruku a začni se trochu hýbat. Máš tady přece kamarádku. Lucinka se také nebojí, podívej.“ Matouš evidentně o Lucinku nestál a z jeho pohledu bylo více, než jasné, že to pro něj žádnou motivací není. Do ordinace jsem vstupovala za Matoušova řevu ve chvíli, kdy mu paní odtrhávala ručku od té její a postrkávala ho směrem k Lucince.

Začalo mi být smutno a vybavila jsem si všechna prohlášení rodičů, která občas někde slýcháváme všichni. Všechna ta slova, která zavání srovnáváním dětských duší, jejich umu a všeho toho, co už by přece měly děti dělat jako ten, či onen.

Tak nějak všude, kde jsou rodiče a děti…

• Proč ty jsi takový prase, Honzíku, podívej Vašík, ten se nikdy neumaže, a ty musíš šlápnout do každý louže, kterou vidíme!
• Hele Lenka, jak hezky papá, ta bude veliká a silná! Tak šup, Janičko, ještě aspoň tři lžičky, za maminku, za tatínka a za babičku!
• Přestaň, Milane, vidíš, že by tu někdo takhle řval? Ostatní děti si hezky hrají.
• Ivanko, koukej holčička, jak je statečná, přece nebudeš plakat. Ona se doktorky nebojí.
• Hele Ríša, jaký má pěkný známky z matematiky, vždyť ty taky nejsi hloupý, Jirko, koukej ve škole trochu zabrat. Třeba ještě Ríšu doženeš!
• Kdybys byla jako Alenka, měli by tě také všichni rádi, ale když pořád říkáš to, co si myslíš, nediv se!

Žijeme v omylu, že když dětem ukážeme, co se nám na jiných líbí, probudíme v nich touhu toho dosáhnout také. Prostě, že se polepší, že budou celé nadšené chtít naplnit naše představy.

Někteří z nás to neříkají dětem přímo a glosují si podobně alespoň mezi dospěláky a nebo pro sebe v duchu.

• To je vážně děs, ta Karolína se má, Lukáš je pořád v pohodě, a já mám s Borisem neustále problémy.
• Ach jo, bráchy Maxík šel do školky rád a bez potíží. Naše Rozárka řve každé ráno už měsíc.
• Sousedky kluk prý chodil už v 10 měsících a náš David sotva leze!
• Proč není ta holka schopná pozdravit souseda a kouká do země? Kamarádky dcera normálně komunikuje už rok.

Rodiče, přestaňte s tím! Většina z nás si vůbec nepřipouští, co podobným jednáním nebo smýšlením svým dětem způsobuje. Je opravdu jedno, zda to potomkům říkáte nebo zda si to ,,pouze“ myslíte, děti jsou napojené na svoje vnitřní Já a svou vnitřní navigaci (intuici) používají na jedničku!

Čtou z vašich gest, výrazů v obličeji, tichých povzdechů, z nahrbení vašich zad nebo z mimiky. A ať je to váš záměr nebo není, vnímají toto:

Nejsem dost dobrá/ý, nejsem taková/ý jakou mě chtějí, všichni kolem jsou mnohem lepší…

Možná se teď nad tímto textem pozastavujete a říkáte si, že vaše děti jsou pro vás přece to nejcennější na celém světě. A možná si i říkáte, že každý někdy chce, aby jeho dítě bylo jako nějaké jiné, které je zkrátka v něčem vážně mnohem lepší.

Jenže každá strana mince má dvě strany. A někdy zkrátka nedomýšlíme, jak se dítě může u našich ,,dobře“ míněných poznámek cítit.

Jak by bylo vám, kdyby vám vaše dítě sdělilo, že:

• pan učitel Vojtíšek je mnohem lepší, než táta, protože nekřičí
• teta Zdenka je super, protože chodí s dětmi každý den do lesa a vy nemáte pořád čas a chcete odpočívat po práci na sedačce
• děda Karel vstává ráno v šest a bere vnoučata hned na dvorek krmit králíky, a vy po ránu nadáváte na celý svět
• ostatní maminky si s dětmi častěji hrají a vy pořád říkáte, že musíte uklidit a na hraní nemáte čas
• maminka Karolínky nikdy nekřičí a pořád se směje, za to vy jste pořád zamračení a hádáte se

Myslíte, že by vás podobné věty nebolely? Možná by vás ranily a možná byste se dokonce dostaly do stavu naštvanosti a ukřivděnosti s myšlenkami typu:

• tak já makám od rána do večera, aby měl co jíst a on si ještě dovoluje něco říkat
• jsem snad špatná máma, nejsem dost dobrá, jiné děti se mají o dost hůř
• ať i zkusí žít v Africe, aby viděl, zač je toho loket
• jiní křičí mnohem víc, ale to už asi nevidí

Určitě by vás to nemotivovalo k podávání lepších výkonů, nebo snad ano? Řekli byste něco ve smyslu, že se polepšíte? Že budete jako maminka Karolínky? Asi ne.

Většina z nás by cítila smutek, bolest, splín, a získala by pocit nedostatečnosti. Jenže, pokud to tak je, proč to děláme dětem?

Naše minulost a naše utkvělá zažitá přesvědčení umí aktivně ničit přítomnost.

Víte, to co v minulosti na pole naší mysli někdo zaseje, to tam zkrátka je. A dokud to nenajdeme a nevyrýpneme jako zbytečný plevel, bude nám to škodit (často na nevědomé úrovni) do konce života.

Porovnávání umu a srovnávání vzhledu jsou disciplíny, které začínají již ve školce. Ve škole potom tato neprospěšná soutěž pokračuje a naše chuť se jí vyhnout se jaksi vytratí. Ono se, pod tlakem většiny, není čemu divit.

Pamatuji si na jednu spolužačku, říkejme jí třeba Lidka. Tenkrát jsme se potkaly poprvé. Všichni s kornoutem v ruce, důležití až na půdu. Radost v dětských očích byla patrná, ostatně spousta z nás se do školy těšila. Nevěděli jsme, co nás čeká. Měli jsme školní svět spojený s určitým nedostižným dospěláctvím, voňavou novou aktovkou a kornoutem plným dobrot.

Stáli jsme na prostorném nádvoří naší školy, někteří jsme se znali již ze školky, jiní po sobě stydlivě pokukovali nebo začínali svoje první rozhovory.

Lidka s maminkou stály opodál. Holčička se nudila, jedla sušenku a kopala červenou lakovkou do kamínku, pohled měla sklopený k zemi. Jeden kamínek se odmítl od chodníku odrazit, botička do něj narazila a na lakovce se objevil šrám. V tu chvíli maminka spustila.

Vyčetla jí zničenou botu, neopomněla zdůraznit, že žádné jiné dítě (nechť se Lidka rozhlédne), se tak nechová. Také dodala, že by Lidka udělala lépe, kdyby si vzala jablko a občas se zvážila, protože její sestřenice jí ovoce a zeleninu, chodí na gymnastiku, není tlustá a věci neničí. Tenkrát mi jí bylo strašně líto.

Lidka se schoulila do sebe, sušenku schovala do aktovky a mlčela. V očích měla slzy. Celou první třídu se s vyplazeným jazykem hnala za co největším počtem hvězdiček v notýsku a když se jí něco nepovedlo, vždycky pronesla něco v tom smyslu, že Eva je lepší. Eva byla její sestřenice.

Co já vím, na prvním stupni se svého prokletí nezbavila. Potom se odstěhovaly s maminkou do jiného města. Pevně věřím, že v dospělosti svou sebe hodnotu našla, i když většina mých zkušeností s klienty svědčí o opaku. Všechna zranění a příkoří si táhneme ve formě zažitých přesvědčení jako balvan kolem krku.

Jasně, Lidky maminka mohla mít špatný den, mohlo toho na ní být moc. Určitě neměla záměr zranit svou dcerku. Možná jen chtěla, aby jednou netrpěla nadváhou a uměla se chovat. Sama určitě vyrůstala v něčem podobném, na nějaké city se moc ohledů nebralo.

A tak se stane to, že jenom opakujeme to, co máme zaryté hluboko pod kůží z našeho dětství. Pamatujete si to ještě? Jak srovnávali nás?

Já si to pamatuji do dneška.

Sousedovic Irenka byla lepší v běhu, měla vždy hotové úkoly snad ještě, než si sundala boty po příchodu ze školy a ráda utírala nádobí! Vtipné(?) na tom je, že když jsme daly s Irenou řeč o 15 let později, s údivem jsme zjistily, že ona měla na talíři zase mě!

Prý jsem byla tichá, slušně vychovaná a neřvala jsem po chodbě. Také jsem měla jedničku z češtiny a na gympl mě vzali na první pokus. No zasmály jsme se tomu, i když s určitou pachutí v puse.

Některé teze říkají, že srovnávání problém není, pokud přitom zachováváme objektivitu. To znamená něco jako, že

Ach jo, podívej se Janička, ta je ale šikovná – V POŘÁDKU NENÍ, protože děti vnímají, že jsou nedostatečné…

Janička je šikovnější, ale nic se neděje – V POŘÁDKU JE, tam to děti nevnímají…

Vážně? Z mého pohledu je KAŽDÉ srovnávání cestou do pekel. Každá lidská bytost je naprostý a jedinečný unikát a přesně tak by se k ní mělo přistupovat. Proč porovnávat neporovnatelné?

Abychom v dospělosti marně hledali spojení se svým vnitřním Já, které ušlápnuté a bolavé pod tíhou ryze ,,objektivních“ argumentů mlčí? Zapomene na vlastní přání a touhy pod tíhou ,,jistoty“, že stejně neuspěje, protože je přece tolik lepších…

Nenakládejte si na sebe příliš, milí rodiče. Možná se nedokážete vymanit ze starých a zajetých kolejí hned. Ono je to i logické, protože ty porovnávací váhy, v tom jedinečném rodičovském světě, jsou přítomné naprosto všude.

Hloubejte, hledejte, zkoumejte, proč máme potřebu srovnávat sebe a dělat to i svým dětem, hledejme příčinu.

Přijměte realitu, že ten pocit nejistoty, který jste tenkrát v dětství měli i vy, se ještě párkrát vynoří. Žádný (zlo)zvyk nemůžete překonat za hodinu, ale přesto můžete udělat něco obrovského hned teď.

NEBUDETE UŽ NIKDY TEN POCIT SROVNÁVÁNÍ SE A NEJISTOTY PŘEDÁVAT SVÝM DĚTEM.

• Umíte si ještě vybavit ten pocit, když jste svoje dítě měli poprvé v náruči?
• Nebo ten, když jste se báli, zda dýchá a plížili se v noci kolem postýlky kontrolovat, zda se mu zvedá pravidelně hrudníček?
• Probdělé noci, když se draly zoubky na svět?
• Hrůzu, co se děje, když horečka atakovala čtyřicítku?
• První úsměv, krůček nebo radost, že už drží lžíci?

Podobných pocitů má každý rodič v arzenálu dostatečné množství. Jediné co potřebujete, je umět tyto pocity oživit a vytáhnout z vaší mysli, setřít z nich prach a začít jimi virtuálně listovat , když vás bude váš potomek štvát…

• Když nepůjde Vítkovi kotrmelec, bude kňourat a vy uvidíte, jak jeho spolužáci dělají jeden za druhým…
• Když vaše Anežka ještě ani nepoleze a její vrstevnice už bude hrdě stát u nábytku…
• Když Alenka bude schovaná za vaší sukní ještě v pěti letech a Irenka bude samostatně poznávat svět kolem…
• Když Mireček i přes veškerou snahu bude nosit z matematiky trojky a David od vedle samé jedničky…
• Když …

Zkrátka nic neříkejte, spolkněte výčitky, zastavte porovnávací destruktivní monolog, který se vám dere na jazyk. Nevolte přímý zásah do dětského podvědomí, volte nový, myšlenkový proud, který vám připomene, čím vším je VAŠE DÍTĚ JEDINEČNÉ.

Žádné dvě bytosti na tomto světě nejsou stejné. Žádné dvě bytosti na tomto světě nejsou tudíž FÉROVĚ POROVNATELNÉ.

Víte, hodně z nás má utkvělý pocit, že když nezačneme dítě porovnávat my, začne s tím naše okolí. Na mysl nám přicházejí myšlenky typu, že svět kolem nás je krutý. A pokud dítě nepřipravíme na náraz s vnějším světem, bude na tom později mnohem hůř.

Jenže, ona je příprava a příprava.

1. Buď naučíme dítě destruktivní techniku porovnávání se, kdy bude samo určovat svou osobní hodnotu skrze to, jak si bude stát vedle někoho jiného.
2. Nebo předáme dítěti jistotu, že pro nás bude vždy tím nejlepším a ať už se bude lišit v čemkoliv od jiných, nebude pro nás horším ani méněcennějším.

Rodinné prostředí má být bezpečné, plné láskyplnosti a jistoty. Právě od toho se odvíjí, CO SI NAŠE DÍTĚ VEZME Z JAKÉKOLI BUDOUCÍ NEKOMFORTNÍ SITUACE A JAK NA NĚ BUDE REAGOVAT.

Je jasné, že svět se nezmění v naprosto bezpečný, růžový ráj, ve kterém budou naše dítě všichni s úsměvem od ucha k uchu opečovávat a vítat. Není v naší moci ho zachránit před každým nepříjemným dialogem, porovnáváním od ostatních nebo od ponižujících manévrů slabochů.

V naší moci je fakt, že prospěšným přístupem můžeme posílit sebe hodnotu našeho dítěte. Můžeme ho naučit, že nebude brát svoje nezdary jako tragické chyby, které ho uvrhnou do skupiny lůzrů, ale jako situace, ze kterých má možnost načerpat zkušenosti, které mu budu na jeho životní pouti pomáhat dál.

To je mise, která má v rámci celého života obrovskou hodnotu.

Předejme jim pocit, že můžou zvládnout všechno, co chtějí, pokud se na to koncentrují. Pokud následují svou touhu nebo vizi s plným uvědoměním toho, že je čeká mnoho překážek, které jim nepodráží nohy, ale každým jejich překonáním posilují jejich přesvědčení, že se vydali správným směrem.

Poněvadž… cesta bez překážek…nikam nevede. A jestli hledáte svoje štěstí v životě a máte pocit, že prozatím marně, třeba vám pomůže moje psaní tady.

Od srdce do srdce Baru

PS: Tady najdete pár slov o mně.

A chcete-li něco ve svém životě změnit, je spousta možností, jak ZCELA ZDARMA ZAČÍT.