Jak si vytváříme stres (v naší hlavě)

Stála jsem frontu na poště. V ruce papírek s poznámkami co musím zařídit. Polovinu jsem již měla za sebou. Hlavou mi běželo, při průběžné kontrole vyvolávací cedule s pořadovými čísly, co ještě budu muset stihnout.

A že toho bylo. Pohled se na chvíli zastavil na mém písmu. Banka, nákup potravin, drogerie, opravna obuvi, živnostenský úřad, knihovna. To je ještě na dvě hodiny, prolétlo mi hlavou.

Začínala jsem být nervózní. Na vše je pevně vyměřený čas. Ten můj znamenal uspat po obědě synka, přivítat v mém bytě babičku a vyrazit. Když se malý probouzí už jsem zpět doma a vyrážíme ven.

No něco stihnu a budu pokračovat zase zítra, běželo mi hlavou. Fronta moc nepostupovala a já pomalu uvažovala o tom, že půjdu, když přišla ONA.

Pohledná, upravená paní středního věku. Pohledem jsem zavadila o vyvolávací přístroj na tisk lístků ve chvíli kdy zmáčkla tlačítko. Takže též doporučené psaní, proběhlo mi hlavou. Já už to nestihnu, dám jí můj lístek ať nemusí čekat tak dlouho. Přemýšlela jsem si v duchu. A zamířila jsem k ní.

,,Dobrý den, mladá paní, tady máte číslo. Já už to dnes nestihnu. Tak ať ušetříte nějaký čas….,“ říkám a dívám se jí do očí.

Její pohled vyhledal moje oči a potom se rozostřil. Začala tiše plakat a nic neříkala. Chytila jsem ji za rameno a směrovala ji směrem k východu.

,,Co se děje, je vám dobře?“ Jedna automatická otázka střídala druhou. Chvilku to trvalo. A potom mi to začala vyprávět.

Svého času byla velmi úspěšnou lékařkou. Její ordinace se od rána plnila lidmi. Její obvod praskal ve švech. Pracovala pořád. Když v pozdním odpoledni zavírala dveře od ordinace čekalo ji další papírování po příchodu domů.

Dělala to tak 18 let. Maminka jí zemřela po vleklé nemoci, tatínek rok po ní. Sourozence neměla. Manželství se pomalu rozpadlo, manželovi poznámky o tom, že už ji zná jenom z fotografií a že vše nezvládá sám neslyšela.

V honbě za kariérou nebyl čas věnovat se do hloubky něčemu jinému. Nechtěla se hrabat ve svých myšlenkách, měla pro to důvod. Sama byla na zhroucení z neustálých povinností.

O jedno dítě přišla již ve čtvrtém měsíci těhotenství. O milovanou dceru v jejích třech letech. Neodhalená vývojová vada srdce. Jaký paradox, lékařka a nepoznala nic.

Každý den se za to vinila.

Vše řešila prací. Až když odešel manžel pochopila. Jediné co jí zbylo byla ordinace a samota. V ten den zavřela za sebou dveře neobvykle brzo. Sestra se překvapeně zeptala, kam paní doktorka jde. Tenkrát řekla jen, že končí.

Už se tam nikdy nevrátila. Obvod předala mladému lékaři, synovi jedné známé. Přestěhovala se na kraj vesničky, kde se narodila její maminka. A tam nyní žila. A snažila se navázat postupně znovu vztah s bývalým manželem. Šlo to velmi těžko, už jí nedůvěřuje. On má pocit, že ho v tom po smrti dcerky nechala samotného. On jí potřeboval.

Ten den jsme si před poštou povídaly půl hodiny. Potom jsme se sešly několikrát a nyní po roce a půl už jsme regulérní kamarádky.

Ten den jsem si uvědomila, že je úplně jedno co si myslíte, že musíte. Poněvadž toho co opravdu ,,musíte,, je mnohem méně.

Musíte:

• se postarat o svůj vztah, děti a osobní pocit štěstí
• se k sobě chovat s úctou, láskou a respektem
• žít život, který vás bude činit šťastnějšími
• zažívat pocit naplnění, mít sny a jít si za nimi
• pomáhat potřebným a čerpat z tohoto pocitu vlastní pocit naplnění

Rozhodně nemusíte! :

• plnit nesmyslné příkazy okolí
• podvolovat se tyranům, vysavačům energie ani dominantní tchýni
• plnit naplánované seznamy nesmyslných nákupů a povinností, které stejně tak lze udělat v jiný čas nebo v jiný den
• naplňovat cizí představy o správném životě
• snášet útlak hraničící se šikanou
• respektovat názory s kterými nesouzníte
• žít v područí svých strachů a obav, které na vás plive okolní svět formou rádoby kamarádských doporučení

Držíme, v mnoha případech sami nad sebou, bič. Tudíž ho zahoďte a zkuste to jinak.

Pamatujete ještě jak vypadá pohodové ráno? Snídaně s rodinou u jednoho stolu? Týden bez televize? Les na jaře, les na podzim, v létě i v zimě? Jak chutnají maliny a borůvky trhané rovnou z keříků do pusy?

Pamatujete na pocit čirého štěstí? Na pocit, že nic nemusíte? Na chvilku, která je jen vaše? Pamatujete na okamžik, kdy jste se vzali s partnerem poprvé za ruku? A naposledy? Na první pusu? Pamatujete na ten pocit, když jste nazí skočili do rybníka?

Pamatujete si na pocit svobody, kdy jste věděli, že zvládnete všechno, o co budete opravdu stát? Na chuť, která vás vedla na cestě ke změně? To vše se učí lidé v mojí akademii. Pokud máte chuť ještě vstoupit, více se o omezené výhodné nabídce dozvíte tady.

Pokud jste odpověděli na otázky většinou ano patříte k těm šťastnějším, kteří již našli rovnováhu mezi tím, co je opravdu důležité a co zkrátka není (i když se to tak někdy tváří).

Pokud odpovídáte spíše slůvkem NE, zastavte se. Hned teď. A dejte na misku vah povinnosti a vše, co váš život obohacuje a vás osobně naplňuje. Protože v životě i v přírodě je důležitá rovnováha. A každé vychýlení se někde projeví. Ať už dříve nebo později.

Seneca:

„Je zhola zbytečné se ptát, má-li život smysl či ne. Má takový smysl, jaký mu dáme.“

Zákon přitažlivosti je neúprosný. Je neomylný a nedělá výjimky. O tom učím v mém online programu Zákon přitažlivosti v praxi. To, čemu dáváte pozornost, roste. Pokud necháte svoje emoce a pocity ovlivňovat tím, co právě nyní žijete, máte jednu jistotu. BUDETE ŽÍT V BUDOUCNU TO SAMÉ.

Pokud dokážete změnit to, co cítíte, změníte to, co budete žít v budoucnu. Mějte to na paměti, až se ocitnete v situaci, která se vám jeví jako neprospěšná. Držím vám palce.

Kdo je Bára?