Dnes bych s vámi chtěla mluvit o něčem, co se týká mnoha z nás, ale o čem se stále mluví potichu, skoro až šeptem. O depresi. Ne té, kterou si lidé pletou se špatnou náladou nebo smutkem z nějakého konkrétního důvodu. Mluvím o skutečné depresi, která přichází jako tichý zloděj a pomalu nám bere to, co nás dělá námi.

Víte, já kolem sebe vídám tolik lidí, kteří bojují s něčím, co nedokážou pojmenovat. Cítí se unavení, ztracení, jako by jim ze života někdo vysál všechny barvy. A často si říkají: „Vždyť nemám důvod být smutný. Mám práci, střechu nad hlavou, rodinu.“ Jenže deprese není o důvodech. Deprese prostě je.

A co je možná nejdůležitější – deprese se neprojevuje jen tím, že sedíme doma a pláčeme. To je jeden z největších mýtů. Deprese má tisíc tváří a často se skrývá za úsměvem, za výkonností, za zdánlivě normálním fungováním. Pojďme se podívat na 7 znamení, že je člověk v depresi.

Nový podcast Detoxikuj život

Přicházím k vám s podcastem, který jsem tvořila celým srdcem. V každé epizodě sdílím své nejhlubší vhledy o vědomém tvoření reality, otevřeně mluvím o odvaze být sám sebou a o životě, který rezonuje s vaším nitrem.

Detoxikuj život je cestou do hloubky – k vnitřní transformaci, která začíná uvnitř vás.

Spotify Apple Podcasts

Shrnutí, pokud nemáte čas číst celý článek

• Deprese není jen špatná nálada. Projevuje se změnami v chování, které přetrvávají déle než dva týdny a výrazně ovlivňují kvalitu života.
• Mezi hlavní varovné signály patří: izolace od ostatních lidí, ztráta zájmu o aktivity, které dříve přinášely radost, změny ve stravování a spánku, zanedbávání péče o sebe, workoholismus nebo naopak neschopnost zvládnout základní povinnosti, podráždění a agresivita, nebo naopak výrazná apatie.
•  Pokud tyto změny pozorujete u sebe nebo blízkých, je načase vyhledat odbornou pomoc. 
• Deprese se dá léčit a každý si zaslouží žít v radosti, ne v tichém utrpení.

Přečtěte si: Co pomáhá na deprese

Chování v depresi

Když se řekne deprese, většina lidí si představí někoho, kdo leží v posteli, pláče a nemůže fungovat. A ano, to je jedna z podob deprese. Ale mnohem častěji vypadá úplně jinak.

Znám lidi, kteří trpí depresí a každé ráno vstávají, jdou do práce, usmívají se na kolegy, plní své povinnosti. Navenek vypadají jako úspěšní, spokojení lidé. Ale uvnitř se rozpadají. Každý den je pro ně bojem. Každý úsměv je maskou. Každá konverzace je hereckým výkonem.

A pak jsou tu ti druzí, kteří se úplně odmlčí, zmizí ze života svých blízkých, přestanou pečovat o sebe. Ti jsou snadněji rozpoznatelní, ale ne vždy.

To, co mě na depresi nejvíc děsí, je to, jak dokáže změnit celou naši bytost. Nejen to, jak se cítíme, ale i to, jak se chováme, jak smýšlíme, jak vnímáme svět kolem sebe. Je to, jako by nám někdo vyměnil brýle a najednou všechno vidíme přes šedý filtr.

Proto je tak důležité umět rozpoznat varovné signály. Nejenom u sebe, ale i u těch, na kterých nám záleží. Protože někdy jsme my ti jediní, kdo může zaznamenat, že se něco změnilo.

7 znamení, že je člověk v depresi

Sepsala jsem pro vás 7 znamení, že je člověk v depresi.

Mohlo by vás zajímat: Jak být šťastný

1) Izolace od lidí a ztráta zájmu o vztahy

Tohle je možná jeden z nejbolestivějších projevů deprese. Člověk, který byl dříve společenský, který rád trávil čas s přáteli a rodinou, se najednou začne stahovat do sebe jako šnek do ulity.

Začne odmítat pozvání. „Dnes se mi nechce, možná příště.“ Příště zase ne. A pak už ho přestanou zvát. Přestane volat, psát zprávy. Když mu někdo zavolá, buď to nezvedne, nebo říká, že je unavený, že má moc práce, že se ozve později… Ale neozve se.

V jeho hlavě se děje něco děsivého. Má pocit, že je přítěží. Že ostatní o něj jen předstírají zájem. Že kdyby zmizel, všichni si oddechnou. Myslí si: „Vždyť jim stejně nemám co říct. Jsem nudný. Co jim budu vyprávět o tom, jak se cítím mizerně?“

A ta izolace se pak stává začarovaným kruhem. Čím více dotyčný člověk se stahuje, tím hůř se cítí. Čím hůř se cítí, tím více se izoluje.

Pokud máte kolem sebe někoho, kdo se náhle odmlčel, kdo odmítá společnost, zkuste to nevzdat. I když vás několikrát odmítne, dejte mu najevo, že vám na něm záleží. Nemusíte ho nutit do společnosti, stačí občas napsat: „Myslím na tebe.“ Možná to bude to jediné světlo v jeho temnotě.

2) Ztráta zájmu o aktivity, které ho dříve bavily

Když někdo, kdo měl své koníčky, svoje vášně, najednou přestane dělat to, co ho dříve naplňovalo, je to pro mne jeden z nejjasnějších varovných signálů.Možná to byl někdo, kdo rád četl, a najednou mu leží kniha měsíce na nočním stolku neotevřená. Nebo někdo, kdo rád cvičil, maloval, hrál na kytaru, zahradničil. A najednou nic. Jako by ho všechno přestalo bavit.

V jeho hlavě to zní nějak takto: „K čemu to je? Stejně z toho nic nemám. Je to zbytečné.“ Nebo: „Nemám na to energii. Možná zítra.“ Ale zítra je stejné jako dnes.

Deprese nám totiž bere schopnost prožívat radost. To, co nás dříve dokázalo nadchnout, přestává mít smysl. Je to, jako by nám někdo vypnul barevný televizor a nechal nám jenom černobílý.

3) Změna stravovacích návyků

Jídlo je jeden z nejzákladnějších projevů péče o sebe. A deprese dokáže náš vztah k jídlu úplně rozhodit.

Někdo úplně ztratí chuť k jídlu. Jí jen proto, že musí, nebo dokonce zapomíná jíst úplně. A pak zhubnou tak výrazně, že si toho všimne i okolí.

Jiní naopak hledají v jídle útěchu. Jedí neustále, často nezdravé věci, cukr, tučné jídlo. Je to jejich způsob, jak se alespoň na chvíli cítit lépe. V momentě, kdy jedí, se na chvíli umlčí ta vnitřní kritická řeč.

Obojí je varovný signál. Zvlášť když se tyto změny objeví náhle a bez zjevného důvodu. 

4) Zanedbávání péče o sebe

Tohle je možná nejviditelnější změna a zároveň jedna z nejbolestnějších. Člověk přestane dbát na svůj vzhled, na hygienu, na oblékání.

Možná to začne nenápadně. Vlasy trochu mastné, oblečení pomačkané. Pak se to ale zhoršuje. Přestane se holit, česat, měnit oblečení. Ženy přestanou používat make-up, muži se přestanou starat o vousy.

Není to lenost nebo špatný charakter. Je to projev toho, že člověk ztratil zájem o sebe sama. Má pocit, že není hoden péče, že na jeho vzhledu nezáleží. Říká si: „Proč bych se staral o to, jak vypadám? Stejně jsem ošklivý, nezajímavý, nikdo si mě nevšimne.“

A pak se to stane dalším začarovaným kruhem. Čím hůř vypadá, tím hůř se cítí. Čím horší se cítí, tím méně se stará o sebe.

Pokud vidíte u někoho tyto změny, prosím, neútočte na něj kritikou. Neříkejte: „Podívej se na sebe, jak vypadáš!“ To jen prohloubí jeho pocity studu a méněcennosti. Raději zkuste jemně nabídnout pomoc. „Nemáš chuť jít se mnou k holiči?“ nebo „Koupila jsem si novou pleťovou vodu, nechceš ji zkusit?“

5) Workoholismus, nebo naopak neschopnost plnit povinnosti

Deprese je zrádná v tom, jak se může projevovat úplně opačnými způsoby.

Někdo se vrhne do práce naplno. Pracuje od rána do večera, o víkendech, nevezme si dovolenou. Okolí na něj možná kouká s obdivem: „To je ale pracovitý člověk!“ Ale ve skutečnosti uniká před svými temnými myšlenkami. Práce je pro něj způsob, jak zaplnit každou volnou chvíli, aby nemusel zůstat sám se sebou.

V jeho hlavě to zní: „Když budu pracovat jako smyslů zbavený, nebudu muset přemýšlet. Práce má smysl, na rozdíl ode mě.“ Nebo: „Aspoň v té práci jsem dobrý. Jen tam mám pocit, že něco dokážu.“

Na druhé straně někdo zas úplně ztratí schopnost soustředit se a plnit i základní úkoly. Sedí nad počítačem a neví, co má dělat. Čte stejný řádek několikrát a nic mu nedochází. Odsouvá termíny, vymlouvá se.

Oba způsoby jsou signálem, že něco není v pořádku. Workoholismus není síla, je to často způsob úniku. A neschopnost pracovat není lenost, je to nemoc.

6) Podrážděnost, agresivita nebo naopak apatie

Deprese není jen smutek. To je další velký mýtus. Deprese může přicházet s hněvem, s podrážděním, s agresivitou.

Člověk je najednou na všechno naštvaný. Na hlasité sousedy, na frontu v obchodě, na to, že prší, na to, že neprší. Všichni mu lezou na nervy. Rodina neví, jak se k němu chovat, protože nevědí, co ho zase rozčílí.

Ve skutečnosti není naštvaný na ty vnější věci. Je naštvaný sám na sebe, na svůj život, na to, jak se cítí. Ale je snazší být naštvaný na okolí než se vyrovnat s tou vnitřní bolestí.

Na druhé straně někdo klesne do úplné apatie. Nic ho nezajímá, na ničem mu nezáleží. Když se ho zeptáte na názor, řekne: „Je mi to jedno.“ Když se ptáte, co by si přál k večeři: „Cokoliv, je mi to fuk.“ Jako by vypnul emoce.

Obojí je způsob, jak se vyrovnat s přetížením psychiky. Buď exploduje, nebo se úplně uzavře.

7) Změna spánkových vzorců

Spánek je zrcadlem naší psychiky. A u deprese se téměř vždy něco se spánkem děje.

Někdo nemůže usnout. Leží v posteli hodiny, přemítá, analyzuje, obviňuje se. V hlavě mu běží kolotoč myšlenek jako špatné rádio, které se nedá vypnout. A když konečně zabere, stejně se budí brzy ráno, okolo čtvrté, páté, a už neusne. Leží tam a cítí, jak na něj dopadá tíha dalšího dne.

Jiní zase spí nekonečně dlouho. Deset, dvanáct, čtrnáct hodin. Ale ani to dlouhé spaní jim nepomůže. Budí se unavení, jako by nevyspali vůbec. Postel se stává útočištěm před světem, místem, kde se dá aspoň na chvíli vyhnout realitě.

Spánek přestává být odpočinkem a stává se dalším zdrojem utrpení. Buď ho nemají dost, nebo ho mají příliš, ale nikdy není kvalitní.