Řekni to aneb Domácí násilí vzniká z lásky?

Domácí násilí je poměrně nepopulární téma. V mnoha případech v nás evokuje představu oběti, která si nechá líbit sem tam pár facek.  A nechápeme, proč to dělá.

A psychické týrání je tolik neuchopitelné, že raději dáváme ruce pryč, i když něco tušíme. Je mnohem zrůdnější, než násilí fyzické. Útoky, které zraňují psychiku druhého a vedou k rozpadu jeho sebelásky, se špatně rozpoznávají.

Problémem bývá jejich prokázání. Psychický nátlak nebo slovní vydírání se totiž většinou děje v soukromí a na rozdíl od ran nezanechává viditelné stopy.

O psychickém teroru tak často nemá šanci okolí vůbec vědět. A když se tak stane mezi lidmi, dokáže násilník své výtky zaobalit například příjemným tónem, nebo vtipem, takže ostatní nepoznají, jak moc mohou jeho slova ve skutečnosti ubližovat. Lidově řečeno, pod pokličku nikdo nevidí.

Kdo z nás někdy nebyl svědkem ponížení ženy vlastním partnerem? Situaci, kdy se ostatní smáli jeho ,,vtipu“? Jste si jisti, že se za zavřenými dveřmi neděje mnohem horší kapitola, o které nemáte ani tušení?

Každá třetí žena v České republice zažila psychický nátlak, stalking nebo mlácení. Přesto mnoho z těchto žen mlčí a ve vztahu zůstává. Minimum je těch, které mlčí, ale odejdou. Ještě méně těch, které promluví. PROČ.

Poznala ho jako holka. Bylo jí osm a běhávali společně venku. Potom se jejich cesty rozešli a každý šel na jinou školu. V dospělosti se párkrát potkali, pozdravili se a prohodili pár slov.

Uběhlo třicet let než z jednoho takového setkání vzniklo posezení u čaje. Společný rozhovor byl moc fajn, vynořovaly se milé vzpomínky z dětství a umocňovaly tuto magickou chvíli.

Zamilovali se do sebe. Ona postupem času viděla, že pár věcí je trochu jinak, než by si představovala, ale zůstala. Protože on byl tak zranitelný, svěřil se jí s tím, že nemá moc přátel, nikomu nedůvěřoval, protože lidé přece pouze ubližují a ona žila v iluzi, že mu pomůže najít tu pravou lásku.

Zajímal se o ni. Ptal se na její minulost, vztahy, proč je ukončila. Ptal se na rodinu a pokyvoval hlavou když se svěřila s něčím, co jí trápilo. Potom otěhotněla.

Bylo jí divné, že radost neprojevil žádnou, ale přikládala to šoku, který mu tato nečekaná zpráva způsobila. Druhý den se to snažil napravit slovy o tom, že to nečekal, ale bude to dobré. Nepamatuje si přesně ten den, kdy to začalo.

Ponižující výpady zmiňující její slabosti. A následně jeho sebelítostivé stavy provázené monologem o tom, že ho musí přece podpořit pokud ho opravdu miluje.

Psychický tlak korunovaný větou, že se těhotné ženy musí o sebe starat samy a nečekat, že budou na mateřské vyžírat partnera nebo čtyřhodinová jízda z Tater bez přestávky na močení, protože si žena v pátém měsíci těhotenství zbytečně vymýšlí. 

Dosaďte si výhružky, že pokud odejdete, přijdete o dítě podpořené vědomím, že je partner policista a sděluje vám, že v tom umí chodit. Také těhotenské kolísání hormonů a strach to někomu říct. Může se sejít tolik věcí, které ve vás vyvolají obrovský strach a nejistotu.

Můžete křičet, že to je chyba té ženy. Že si za to může sama. Ale já vím, že to tak není.

Vidí sýr (důvěru, lásku, soucítění). Netuší, že jde o dobře nastraženou past. Nikdy předtím past neviděla a neměla tuto zkušenost.

Statistiky uvádějí, že největší procento domácího násilí páchají muži. Z jednoho sta násilníků je 92 mužů a 8 žen. Mnoho z nás žije v naivní představě, že násilí vzniká hlavně v sociálně vyloučených lokalitách. Realita je jiná.

Psychické týrání se rozvíjí tam, kde byste to nikdy nečekali. Nehraje vliv vzdělání ani výše platu. Nehraje roli prostředí, kde žije.

Je paradoxní, že domácí násilí najdete tam, kde to člověka na první pohled ani nenapadne. Na první pohled spořádaná rodina, vzorný otec opečovává děti a manželce nosí květiny ke všem výročím. K tomu, aby násilník mohl začít kout železo, potřebuje totiž lásku.

Ano. Lásku. Tam kde existuje láska ruku v ruce s důvěrou, někdy vzniká závislost. V dobrém slova smyslu. A tohoto stavu dokáže člověk na druhé straně velmi dobře zneužít.

Laicky řečeno, použije vaši lásku k tomu, aby vás mohl psychicky, eventuálně fyzicky zcela ovládnout.

Není to tak, že je kde je láska vzniká násilí. Naopak, láska ve zdravém prostředí plodí lásku. Ale je to tak, že láska ve smyslu vaší oddanosti na partnerovi ruku v ruce s důvěrou dává násilnickému predátorovi do ruky zbraň, skrze níž se vás pokusí ovládnout.

Jak se to stane? Jak dojde k tomu, že partner získá plnou důvěru? Vyvolá v ženě pocit, že ji potřebuje a miluje ji. Zároveň kolem ní začne spřádat síť důvěry z vět, které svěřuje přece pouze a jen jí. Vypráví o tom, jak mu ublížily jiné ženy a jiní lidé, jaké měl strachy  dětství, co se mu nepovedlo a čím se uvnitř trápí.

Postupně ve vás dokáže nastolit zvláštní stav, kdy nad partnerem držíte ochranitelskou ruku (protože jen vy přece ,,víte“ jak on to má) klidně i proti všem, kterým začínají nějaké nuance připadat divné.

Vždyť která žena by nebyla ráda:

• že jí muž svým způsobem vyjadřuje lásku?
• že se jí ptá na minulost?
• že se zajímá o každé její tajemství?
• že se jí svěřuje s tím, co v minulosti trápilo jeho a potřebuje její podporu, aby to změnil?
• že jí říká to, co ještě ,,nikomu“ neřekl?

Domácí násilí

Sepne ve vás ochranitelský reflex. Zároveň budete mít neustálou potřebu partnerovo jednání omlouvat, protože se budete v myšlenkách vracet ke dnům, kdy to byl ,,úplně jiný“ člověk.Ostatně ani já nevěřila, že to myslí vážně. Dokud se to nezačalo dít.

Naivně jsem žila v představě, že násilník je někdo, kdo vztekle rozhazuje rukama, neovládá svoje emoce a chová se jako hulvát. Paradoxně takový člověk je mnohem méně nebezpečný, než někdo, kdo ve vás vyvolá pocit důvěry, bezpečí a lásky a potom to POUŽIJE.

Pořád si pamatuji den, kdy mi partner řekl: ,, Jsi těhotná a tudíž budeš poslouchat. Začneš dělat to, co chci já.“ Nevěřila jsem tomu. Dokud jsem nepochopila, že to myslel vážně.

Je to ta chvíle, kdy (pokud dokážete zapnout svoje reflexy) vezmete nohy na ramena. A on zkouší, kam až může zajít. Zda ,,to dáte“ a nebo nedáte a bude muset ještě vyčkávat nebo hledat jinou oběť. Jestli chcete, stáhněte si můj celý příběh. Třeba skrze něj poznáte, co se děje u vás.

Bohužel většina neodejde. Vím, proč tomu tak je. Před tímto okamžikem bylo mnoho okamžiků, které byly fajn a vy prostě nevěříte, že to myslí vážně. A pokud to vážně myslí a vám to dojde (po první negativní zkušenosti), tak následuje omluva nebo svalování zavinění na vás.

Typickou větou je ,,vždyť víš, že mě tak provokuješ a já pak nevím co dělám“. Dokáže mistrně použít slzy, strčí vám do dlaně tu svojí a vy mu tak nějak odpustíte a nakonec se přistihnete u toho, jak ho objímáte. A věříte, že za to opravdu můžete. Nebo, že za to minimálně nemůže on (měl to přece tak těžké).

Bohužel toto je ten okamžik, který mu dá jasný signál. Teď můžu přitvrdit. Nechápeme ještě, že verbální nátlak je násilí, proti kterému se musíme bránit.

V této fázi, která může trvat měsíce i roky na vás útočí extrémně protichůdné emoce. Láska (nebo spíše iluze lásky, kterou partner stihl vybudovat) a násilí (které stupňuje podle toho, jak reagujete).

Pokud se na zlý slovní útok netváříte tak, jak si partner představuje rychle přispěchá s omluvou. Potom posloucháte jak mu je to líto. Že ho vytočili v práci. Pokud reagujete (z jeho pohledu adekvátně) a jste již přesvědčena o tom, jak jste nemožná a k ničemu, většinou přitvrdí. Buď začne totální likvidace vašeho sebevědomí a budování větší a větší citové závislosti (kdo jiný tě chápe lépe, než já) nebo přijdou první fyzické výpady.

Násilí plodí násilí.

Bohužel většina obětí domácích násilí vůbec neví, že je zneužívána. Sama sebe vnímá jako silnou ženu, zamilovanou do emočně nestabilního a nešťastného muže.

Domácí násilí

A myslí si, že ho jediná může zachránit. Zde funguje již zmíněný ochranitelský komplex..

Napadá vás otázka, proč se oběť nesebere a neodejde? Vzpomínáte na spisovatelku Simonu Monyovou? 11 let snášela psychické a fyzické týrání. Manžel jí vyhrožoval vším. Vozil malého synka 200km rychlostí po dálnici, nechal jí poslouchat jeho řev do telefonu a tvrdil, že pokud nebude poslouchat, zabijí se.

Většina vražd se stane poté, co oběť konečně definitivně odejde. Ano, každý člověk není vrah. Ale jsou i jiné porozchodové formy týrání:

• vyhrožováním, že matka přijde o dítě (o děti)
• udávání na úřadech a smyšlená trestní oznámení (většinou ruku v ruce s ovlivňováním okolí)
• psychický tlak a vyvolávání strachu o děti, když jsou s ním
• pomluvy chytře vedené tak, aby do budoucna poškodily oběť (ostatně tuto metodu používají násilníci již předem tak, že vykreslují oběť ve špatném světle)

Vím, že říkal, jak jsi k ničemu. Že Tě nebude nikdo poslouchat. Nikdo Ti nebude věřit. Vím, že Ti vyhrožoval lecčím, že pracuje u policie a ví jak na to. Že má vlivné známé. Že Tě nebude nikdo poslouchat.

VĚŘ MI, POKUD PROMLUVÍŠ, LIDÉ TI POMŮŽOU. VE CHVÍLI KDY NÁSILNÍK ZAVŘE TVOJE ÚSTA,  ZAVÍRÁ DVEŘE KE SVOBODĚ.

Kde Ti pomůžou? SPIRÁLA, ACORUS, PROJEKT PROČ ZROVNA JÁ

KDO JE BÁRA?