Dívala jsem se na Natálku již hodnou chvíli. Pomalu se opřela o malý stolek a pokusila se vstát. V následující vteřinu se ozvalo žuchnutí a seděla zase na zemi. Opakované pády ji nijak neodradily od dalších a dalších, prozatím marných, pokusů. Zvláštní, s jakou vervou to zkoušela pořád dokola. Vůbec se nenechala odradit. Naopak mi přišlo, že to zkoušela stále lépe a lépe.
Ta chvíle, kdy po hodině opravdu stála a na tváři se jí rozlil blažený úsměv, stála za to. Držela se hrany stolku, pohupovala se na špičkách a zkoumavý výraz vypovídal o tom, že právě pochopila jak na to. Potom se spustila na zem již tak nějak šikovněji a během tří vteřin opět stála. Právě zdolala další batolecí životní výzvu.
Když se nám dítě narodí, má velmi silné vnímání, cit i emoce. Ale logika nefunguje. Díky této skutečnosti mu chybí i obavy a strach, zda zkoušet zdolávat další a další (v jeho očích) obrovské výzvy.
V tomto stavu se učí velmi rychle jednu věc za druhou, protože nic nebrání v jeho vývoji a růstu. Když dítě něco zkusit chce, tak to zkrátka zkusí.
Když nám dítě trochu povyroste, nepoznáme to pouze podle toho, že se mu neustále mění šatník a o číslo větší botičky sháníme jak na běžícím pásu. Mnohem důležitějším ukazatelem je nástup období, kdy dítě zapojí vyvíjející se rozum. V této chvíli začíná chápat, co to je mít strach.
Také začíná rozumět tomu, co která výzva něco nového se naučit obnáší, kolik bolesti a odhodlání to může stát a na řadu přicházejí výmluvy a odsouvání podobných nepříjemných činností na pak. A právě v tomto období je naše úloha extrémně důležitá.
Jak dětem vštípit, že potíže, problémy a neúspěchy na této cestě můžou zároveň být příležitostí, růstem a obrovským pocitem štěstí na konci?
Jak v nich vyvolat touhu stavět věž i přes to, že jim neustále padá pod rukama, když je mnohem lehčí postavit jen polovinu a poté ji schválně bořit?
Je na nás, na rodičích, abychom dětem předali toto důležité pravidlo.
Něco se nedaří? Něco se pokazilo na plné čáře? Máme chuť se zahrabat několik metrů pod zem?
To se děje v životě každému. Důležité je zůstat v klidu a pochopit, že jde o přirozený a normální stav (k němuž patří i nějaké ty pocity).
Předejme potomkům mustr, jak situaci prospěšně řešit, ne návod na to, jak se v ní babrat a zároveň sami sebe litovat. V první řadě jde o pochopení toho, že právě nyní se děje to, co se má dít.
TATO SITUACE (ať je jakákoliv) je tady proto, aby její vyřešení potomka posunulo vpřed.
Takže pamatujme, všechny životní etapy a z nich plynoucí zkušenosti nám něco předají, tím nás posílí a zároveň skrze ně získáváme zkušenosti další. Tímto způsobem se vyvíjíme. Bez pádů a opětovného vstávání bychom stagnovali na místě.
Když jsme na dně a máme pocit, že se k nám zády obrátil snad celý svět, je čas hledat. V nelehkých chvílích je nutné hledat příčinu (proč jsme tam, kde jsme) a zároveň smysl tohoto stavu.
Když se naučíme odpovídat si na tyto dvě otázky, naučíme se zároveň vztek, zklamání a další negativní pocity pramenící z neúspěchu zázračně proměňovat na odhodlání a odvahu zkusit to ještě jednou, jinak a lépe.
Naučte děti něčemu, co jim ušetří mnoho trápení. Vytáhněte si zasunuté vzpomínky z dětství a vybavte si, kolikrát jste díky neustálému srovnávání se s někým, cítili skepsi nebo smutek. Věřte mi, mám s tím bohaté zkušenosti, ostatně název článku Bílá vrána aneb Jak ustát tlak okolí, vypovídá mnohé.
Druhá rada zní, nikdy se nelze s nikým regulérně porovnávat. Ať už se nám někdo jeví lepší nebo horší, v důsledku je to tak, že je pouze úplně odlišný. Každý z nás je originál.
Pokud chcete porovnávat, existuje jedna jediná výjimka, se kterou je srovnání fér. A tou je naše včerejší JÁ.
Věty typu:
berou (nejen) dětem sebevědomí a zásadně negativně ovlivňují jejich další život. A tak, milí rodiče, nechejte dětem jejich individualitu, protože ve chvíli, kdy je donutíte se orientovat na cizí životy a vyrovnávat se jim, v nich zabíjíte způsobilost uspokojit jejich pravé potřeby.
To, v čem jsou naše děti odlišné, je to, co má význam a hodnotu. Mějte na paměti, že necháte-li dítě ustrnout a nechat se vláčet davem, nikdy se nebude posouvat rychle vpřed. Moji osobní zkušenost přesně s tímto přístupem jsem sepsala do článku A čeho se bojíš?
Řetěz je totiž tak silný jako jeho nejslabší článek. Pěstujme v dětech jejich jedinečnost a naučme je vážit si všech jinakostí a odlišností.
Naučme děti jednu podstatnou zásadu. Odkládání věcí na jindy, strach z nového začátku nebo schovávání hlavy do písku ve chvílích, kdy se nedaří je cesta, která nikam nevede. Nicnedělání a nuda vedou ke stagnaci a ta je zrcadlením ztráty času.
Vždy je hodnotnější únava z nezdarů dalších a dalších pokusů, než únava z toho, že se neděje vůbec nic.
Rozhodnutí je začátek naší cesty něco změnit. A náš úspěch závisí na tom, že nikdy nesložíme zbraně a budeme pořád a pořád hledat řešení, které nám pomůže zdolat konkrétní překážku.
Když jsem dědovi říkala, jak jsem napsala písemku ve škole špatně a chtěla se v tom babrat, řekl mi: ,,Barunko, jednou je napsaná. To již nezměníš. Ale můžeš napsat jinak tu následující.“
Díky těmto slovům mi došlo, že probírat to, co bylo, je zbytečné. Jediné co má smysl je vzít si z toho ponaučení a příště to udělat jinak, lépe.
Je nutné se nenechat uchlácholit jedním dílčím úspěchem, zároveň je stejně důležité nenechat se rozhodit jedním dílčím neúspěchem.
Vše co stojí, se nikam nevyvíjí. Pěstujme v dětech zdravou soutěživost (se svým o den starším já) a brát překážky jako výzvy k osobnímu vývoji.
Neztrácejme čas tím, co bylo, protože to již není. Chybovat potřebujeme, abychom se měnili k naší lepší verzi sebe samých.
Proč máme ze slov začátečník a nebo nováček záporné pocity? Mnoho dětí pociťuje při tomto označení ponížení nebo pocit trapnosti. Proč?
Každý, kdo v něčem vyniká, jednou na startovní čáře stál. Pro děti je důležité, aby jim přestalo vadit, že s něčím začínají.
Ale naopak jim toto rozhodnutí avizovalo pocit, že se právě vydávají na cestu plnou překážek, z nichž se stanou zkušenosti a na jejímž konci bude zasloužený pocit naplnění a štěstí.
Jednotlivé neúspěchy jsou pouze jednotlivé pády na dno, díky nimž získáváme zkušenosti a zároveň na konci pociťujeme mnohem intenzívnější pocity radosti. Pamatujte na to, až se vás bude snažit dostat splín a když už vás bude držet za límec použijte Robinsonovu metodu. Je úžasná!
A tak se zkusme oprostit od našich zažitých vzorců, které nám (leckdy nevědomě) předali naši rodiče a zkusme to jinak, lépe. Držím nám palce!
,,Každý den udělejme alespoň jednu věc, která nás děsí.“
Eleanor Roosevelt
Kdo je autorka?
Bára je symbolem prospěšného myšlení v ČR a je také maminkou úžasných bytostí. Stojí za projektem osobního rozvoje Detoxikuj život, který pomohl tisícům lidí při objevování jejich sebehodnoty a probuzení vnitřní síly při vytváření prospěšnější verze jejich života. Je autorkou knih Detoxikuj život, trilogie Luna z lůna a bestselleru Maják v srdci.
Vytváří specifické fungující metody a online programy, díky nimž se lidé vrací ke své síle. Své poselství šíří prostřednictvím přednášek napříč Českem a Slovenskem a pořádáním vědomých seminářů a campů.