Strach jít za svým záměrem aneb Čeho se bojíš?

Byl revoluční rok 1989. Seděli jsme ve třídě, na lavici před sebou jsme všichni tak nějak posouvali sem a tam ,,prý“ důležitý papír. Měli jsme napsat, na jaké střední školy se budeme hlásit.

Pamatuji si to jako dneska. Pár jedinců mělo jasno, ale většina tápala. Na jedné straně skryté sny a touhy, na druhé straně ambice rodičů a na té další ,,dobře myšlené“ rady třídního učitele.

Napadlo vás někdy, jak může slovo aktuální kapacity ovlivnit celý váš život? Nebo minimálně jeho podstatnou část?

Při zpětném pohledu do historie byla manipulace tak zřetelná. Málokdo se postavil do opozice názoru učitele, který sděloval zcela veřejně ve třídě, že ten, či onen na jistou školu zkrátka nemá (rozumějte ani výsledky, ani znalosti, ani dovednosti, zkrátka nic).

Ano, jistě, každý na to opravdu neměl, ale šlo o definitivnost sdělení, která vzala to nejdůležitější – naději.

Tato informace byla tak možná pro rodiče, kteří by buď submisivně pokývali hlavou, škrtli zdravotní školu a třesoucí se rukou na řádek napsali ,,učební obor – kadeřnice“ nebo názor svého potomka hájili do posledního dechu. I tak, ale v mnoha případech, podkopal sebevědomí nejednoho z nás, kteří jsme tam tenkrát seděli.

Jenže za našich časů se na diskrétnost nehrálo a tudíž pověřená osoba s učitelským diplomem v kapse, hodnotila a soudila dospívající žáky, s již tak nepatrným sebevědomím, přímo na místě.

Do dneška si vybavuji ten pocit ponížení, který jsem cítila za kamarádku, která proplouvala s trojkami a byl jí veřejně doporučený učební obor – prodavačka. Jenže pozadí není u každého stejné. A podle mého názoru, když už vynáším soudy, je nutné brát v úvahu všechny aspekty.

Jen pro představu. Tatínek se jí zabil, když jí byly tři roky. Když jí bylo pět let, zemřela jí maminka na vleklou nemoc. Nakonec žila s babičkou, která měla těžkou cukrovku. O holčičku se starala vzorně, chodila čistá, měla vždy svačinu i tenkrát povinný látkový ubrousek. Učení už bylo nad její síly. Kromě toho holčička pomáhala babičce v domácnosti, jinak to ani nešlo. Měly jen jedna druhou.

Přesto už tehdy, jsem dětskou intuicí vycítila, že je v ní mnohem víc. A bylo. Tenkrát se šla, na doporučení ze školy, učit tou prodavačkou. Já začala chodit na gympl a po pár letech jsem se odstěhovala. Už jsme se nevídaly.

Jenže potom přišel rok 2001. Vystupovala jsem z letadla v Bangkoku, když se za mými zády ozvalo: ,, Baru, jsi to ty?“. Byla to ona. Viděly jsme se po 12 letech.

Zkrátím to. Vyučila se prodavačkou. Potom, aby splnila přání babičky, se přihlásila na střední ekonomickou školu. Po maturitě na ekonomické škole vystudovala vysokou školu zemědělskou v Praze. A teď pracovala prvním rokem pro thajskou nadnárodní společnost, která si ji vybrala v celorepublikovém sítu. Krásná, chytrá holka.

Proč o tom píši?

Protože náš život je pouze náš. A k rozhodnutím (a není podstatné, zda jde o výběr střední školy, zaměstnání, automobilu, partnera nebo čehokoliv jiného) jiných bychom měli přistupovat s respektem.

Razím heslo, poraď, pokud se tě někdo ptá. A pokud se neptá, nechej ho ať si vyzkouší cokoliv, na co se cítí.

Pokud vezmete někomu odhodlání, víru sama v sebe nebo odvahu plnit si své sny, tak mu možná ušetříte nějaké zklamání, ale vezmete mu to nejcennější – jeho životní cestu nebo minimálně některou její část.

Odsoudíte ho do přežívání v zajetí obav a strachů, které zaseté v mozku a množící se jako plevel v dobře pohnojené půdě získají nadvládu nad každou touhou nebo přáním, které by snad drze problesklo unavenou a sešlápnutou myslí.

• Jestli se třeba teď poznáváte nebo máte pocit, že žijete život někoho jiného…
• Jestli cítíte, že vás svazuje strach a každé důležité rozhodnutí je pro vás hororem (a vnitřním pnutím mezitím, co si přejete a tím, co se od vás očekává)…
• Jestli víte, že něco chcete jinak, ale nevíte jak udělat první krok, natož ty následující a celé vás to děsí…

Možná mám pro vás řešení. Online pomoc ZDARMA, kterou odstartujete tady:

Možná je na čase převzít za svůj život zodpovědnost a zbavit se všech podvědomých tyranů, které nám do podvědomí zasunuli učitelé, rodiče, trenéři,vedoucí, zaměstnavatelé, nepřejícní lidé nebo nepřátelé ať už úmyslně nebo z čiré nevědomosti, co nám můžou způsobit.

Držím vám palce, protože osvobození se z okovů strachu a obav, chce po letech strávených v jejich područí, kus odvahy!

Srdečně, Baru

PS: Ještě máte možnost vstoupit do Akademie. Informace najdete tady.