Jak dojít k cíli aneb Zastavte negativitu

Začalo to nenápadně. Bylo mi 16 let a chodila jsem na gympl.

,, Jak si nedáš?“ kroutil hlavou a podezřívavě si mě měřil. ,, Prostě alkohol nepiju“ zněla tenkrát moje odpověď a přesně v tu chvíli jsem se stala divnou.

Chápejte, na gymplu pil občas po škole každý. Byl to takový folklor studentů zajít si po poslední hodině do hospody Vyšehrad a v cigaretovém dýmu u piva rozjímat o uplynulém dni a potížích, jenž nás sužovaly. A že jich v 16 letech bylo!

Já nepila a nekouřila. A nikdy jsem to ani nezkoušela. Pro pochopení mé tehdejší nechtěné výstřednosti. V hospodě jsem byla jednou a po zhodnocení aspektů co mi to dalo/vzalo už jsem se tam nikdy do konce studií neukázala.

Bunda mi smrděla cigaretovým kouřem i po vyprání a představa opilé, vrávorající  a pozvracené Kačky mě pronásledovala ještě dlouho poté. Paradoxem bylo, že jsem milovala rockovou hudbu.

Jenže to nebylo všechno. Také jsem neřešila oblečení (fakt mi to bylo jedno) a nosila jsem tehdy modely, které šila moje babička.

Do dnešního dne si pamatuji na moji unikátní perelínu z šedého plyše, která vznikla horkou jehlou večer po zjištění, že jsem si roztrhla (tehdy jedinou) bundu. Paradoxní je, že ta měla jediná úspěch.

Také jsem četla. Vím, na tom není nic divného. Jenže já četla pořád. Ve vlaku, v autobuse, o přestávce, pod lavicí o hodině i na lavičce před školou.

Do knihovny jsem chodila s pojízdnou taškou, která budila závist u všech důchodců v okolí. Babička ji totiž vyšperkovala napletenou kapsou na klíče a drobnosti. V době těsně po revoluci to byl módní majstrštyk.

Neměla jsem prsa. Ani menstruaci. Ostatně při mé tehdejší váze 40kg a díky tréninkům gymnastiky se ani nedalo očekávat nic jiného.

Pravdou je, že ve chvílích kdy spolužačky řešily depilaci tupou žiletkou po tátovi a jak schovat pod kraťasy vložku (tenkrát velikosti dnešních poporodních kousků) jsem se cítila fakt stigmatizovaná.

Dnes je to úsměvné, ale tenkrát mi do smíchu moc nebylo. V naší umakartové koupelně jsem si každý večer, než jsem šla do vany kontrolovala poprsí z boku a pohledem ho povzbuzovala k růstu.

Spolužačky řešily podprsenky a já nosila dětskou lambádu, což byl tenkrát zažitý název pro podprsenku na prsa-neprsa. Takový pruh látky dole s krajkou (v lepším případě).

Prsa mi narostla o rok později a fakt to bolelo. Ženské problémy se dostavily též a poté jsem nechápala proč jsem oboje tak zdatně vyhlížela. Oboje mi ztrpčovalo tréninkové seance.

Na maturitní ples opravdu nevzpomínám v dobrém. Sál kulturního domu na zašedlém maloměstě byl zahalený do cigaretové clony a opilí dospívající sotva stáli již po úvodním projevu třídní profesorky.  A nespravily to ani (první) obdivné pohledy uhrovitých spolužáků směrem k mému hrudníku.

Na pomaturitní nástavbě to bylo o fous lepší, protože se tam sešli lidé z mnoha měst a tudíž každý po škole řešil spíše jak se co nejrychleji dostat domů, než jak vytvořit kvalitní kolektivní sílu u kvalitního zlatého moku. Kromě toho v 18 nebo v 19 letech už bylo i kouření trochu pasé.

Jenže to jsem si oddechla předčasně. S osamostatněním a přestěhováním se do vlastního bydlení se mi otevřely možnosti, které do té doby byly zbytečně složité na organizaci. Jenže to znamenalo také osamostatnění se a poznávání nových lidé a pohledů na život.

Někdy v této době jsem začala registrovat pořádně českou mentalitu.

Poznamenaná mamky postojem (ať si každý myslí co chce), táty postojem (ještě, že jsem v Německu tam se lidé chovají alespoň slušně), dědečka postojem (Barunko, každý Ti může být ukradený, záleží, jak se vidíš ty sama) a babičky alibistickým (je dobré s každým vyjít po dobrém) jsem se ocitla v džungli.

Chaos názorových střetů mě doprovázel dobrých pár let. A já na vlastní kůži zakusila jaké to je nesplývat s davem. A co bylo ještě horší, ani se o to nesnažit.

Tady u nás, v té malé věčně zakaboněné republice, se jakékoliv vybočení z řady tvrdě trestá. A je už jedno zda pomluvou, dehonestující poznámkou nebo vyloučením ze (super) kolektivu.

VE CHVÍLI KDY:

• se po dvacítce vdáte a za rok se rozvedete
• procestujete 40 zemí světa a získáte tím objektivní náhled na život (v různých koutech této planety)
•  nekouříte, nepijete alkohol, nechcete televizi
• milujete klasický rock a filmovou hudbu
• nezajímá vás dekorativní kosmetika a odmítáte make up
• vidíte po světě hrůzy, které se leckde dějí a tudíž nechápete (ne)problémy lidí ve vašem okolí
• rodíte ve 40

nebo také…

• neberete léky, desítky let nemarodíte a stačí vám bylinky, kterými vás zásobuje babička
• nechodíte do restaurací, kde se kouří, což do nedávna znamenalo večeřet ve společnosti pouze v létě v podniku, který má terasu
• ve skříni máte 15 bílých a 10 černých triček s nimiž si vystačíte celý rok
• je vám opravdu jedno co si o vás kdo myslí a tudíž působíte (nechtěně) chvílemi arogantně

a ještě k tomu…

• zabýváte se vědomým přístupem k životu a tudíž se  ponejvíc obracíte do vlastního středu, chcete-li znát na něco odpověď a nežhavíte mobil kamarádky
• máte přátele dvacet i třicet let a o nové až tolik nestojíte
• čtete knihy, nechcete čtečku, nejíte 15 let cukr, chodíte ven za každého počasí a pijete jenom zelený čaj (a to teplý i v létě)

dostanete nálepku ať o to stojíte nebo ne.

Pozitivem bylo, že mi to bylo opravdu jedno. Lepší, než se držet stáda a pomalým krokem mířit vstříc slibným zítřkům (jatka?). Méně pozitivní už bylo to, že lidem v mém okolí to leckdy jedno nebylo, protože (nevím proč) každý má pocit, že člověk, který nikam moc nechodí, nepaří, nechlastá, nekouří, asi nemá co dělat? Nudí se a má život na dvě věci.

Ve chvíli, kdy je z vás jasně vidět, že si za svým životem stojíte jste vyvrhel také. Protože pravá česká vlastnost je sdílení stěžování si. Je to absurdní.

• V USA má člověk problém, navrhne tři řešení a všechna zkusí. Něco zkrátka (musí) časem vyjít. V mezičase občas spadne na ústa. No a co? Je ale na cestě tak o co GO?
• V Anglii jsem se setkala s analytickým zhodnocením situace a poté precizním dodržováním rad od kouče
• V Keni se to neřeší vůbec, prostě den je takový jaký má být a hlavně klídek
• V Rusku mi v jedné zapadlé vesničce řekli, že než pospolu řešit H—A, tak si raději dají vodku
• V Asii jako takové vůbec leckde nechápou co to problém je…vše je přece jak má být

Mimochodem ten poslední postoj mi je nejbližší.

Víte, já miluji výzvy (rozumějte nezvyklé situace, které se v ČR označují jako problémy). A také aha momenty, které většinou následují.

Protože pokud se chcete něco naučit, někam se posunout nebo dělat to, co vás opravdu baví, tak vám nic jiného nezbývá. Přestaňte tříštit pozornost, zaměřte se na to, co chcete a jděte za tím.

Vykročte z té konzervativní, nehybné a mrtvé zóny (váš aktuální život) a udělejte krok směrem do neznáma. Jen tam najdete život, který chcete žít a o kterém budete chtít jednou vyprávět. 

Jestli do toho chcete jít naplno, tady je možnost vstoupit ještě do soboty do Mojí akademie štěstí.

Kdo je Bára?