[ROZHOVOR] Kateřina Kulhánková Čejková: ,,Kýžený boom mikrojeslí a dětských skupin pro nejmenší považuji za cestu zpět.“

Rozhovor s Kateřinou Kulhánkovou Čejkovou, zakladatelkou společnosti pro aktivizaci periferií IMPAKT, považuji za šíření pozitivní, intuitivní a láskyplné osvěty. Společně s manželem vydali na vlastní náklady překlad knihy Stevea Biddulpha „Výchova dětí“ o vlivu rodičovské péče a lásky na zdárný vývoj dětí.

Před několika týdny jsem na fb stránce Detoxikuj život zveřejnila příspěvek na téma, které si vysloužilo desítky komentářů. Tak trochu jsem očekávala, s touto kontroverzní otázkou, nekoordinovanou sprchu různých stanovisek. Vždyť co člověk, to názor.

Proto jsem byla mile překvapena výsledkem. Zřejmě už osvěta udělala svoje a začínáme si uvědomovat obrovský vliv institucí na budoucí život našich dětí. V podobných zařízeních děti tráví většinu dne a tudíž je nutné vybírat cestu, po které se v tomto směru vydáme, velmi zvolna a velmi pečlivě.

Otázka se týkala docházky dětí do jeslí a do školky. Zajímalo mě, kolik z vás fandí jesličkám a kolik z vás už došlo k názoru, že institucionální výchova v takto útlém věku přínosem není. Již i odborníci se přiklánějí k tomu, že jesle žádným přínosem pro děti nejsou. Zde je například stanovisko jednoho z nich.

Jesle jsou pouze nouzové řešení. Je to potřeba rodičů. PhDr. Jaroslav Šturma, předseda Českomoravské psychologické společnosti. 

Pro dítě je během prvních měsíců života nejdůležitější, aby se mu někdo láskyplně věnoval, aby bylo v chráněném prostředí nejužší rodiny. V této době se tvoří nosný vztah, který bude dítě provázet po celý jeho život. Jde o citové přilnutí, které nelze brát na lehkou váhu.

Minimálně do tří let má být dítě s maminkou, v kruhu nejbližších. Malé děti nepotřebují žádnou speciální výuku. V mini-školkách nebo v rámci přátelské výpomoci s hlídáním by měl stačit zdravý rozum,  empatická složka osobnosti a pokud možno vlastní zkušenost s mateřstvím.

Dnešní společnost klade na matky neúnosný tlak, jenž zapříčiňuje to, že spousta maminek proti svému vnitřnímu přesvědčení, intuici i pocitům dítě přihlásí do školky dřív a naskočí do kolotoče s názvem MUSÍM VYDĚLÁVAT.

Partner, okolí nebo starší kamarádka si přisadí nevinnou větou, která vám má sdělit, že před pár lety jesle byly, děti v nich vyrůstaly a nic se jim nestalo. Ale tady už lze polemizovat, poněvadž toto sdělení je liché.

To, zda se dětství trávené mezi anonymními tetami na dětech podepsalo, či ne, je otázka k zamyšlení. Ale odborníci mají jasno.

Dítě do třetího roku života má mít stále na blízku člověka nejbližšího,  v optimálním případě rodiče. Rodičům také určitě nejvíce záleží na tom, aby se dítěti vedlo dobře, aby jeho citový vývoj  byl optimální.   Pokud se rodiče vzdalují a nemohou ovlivnit všechny situace a vlivy, dítě tuto skutečnost bere jako zradu, stává se zranitelné, nejisté s obavami.

Toto opouštění se může odrazit v povahových rysech dítěte, mohou to být i stresující a negativní zážitky. Ale ty následky?! Máme již několik generací vychovaných a vyrostlých v jeslích. Není toto jedna z mnoha příčin v citové oploštělosti a morální malosti naší společnosti?

PhDr. Václav Mertin

Kateřina Kulhánková ČEJKOVÁ

1. Kateřino můžete se nám představit? Prosím pár slov o Vašem vzdělání, pracovních zkušenostech…

Jsem zakladatelkou společnosti pro aktivizaci periferií IMPAKT. Během studií humanitní vzdělanosti na FHS UK jsem se zapojila do programu „Studenti pro venkov“ a vstřebávané vize jsem průběžně uváděla do života na jihočeském venkově.

Po narození čtyř dětí jsem své aktivity zaměřené na ochranu životního prostředí a obnovu kulturního dědictví rozšířila i do oblasti podpory rodičovských kompetencí i sociálně a ekonomicky znevýhodněných. Městys Dub získal čtyřikrát po sobě titul „Obec přátelská rodině“. Následovala petice proti rušení malých pošt a další.

Baví mě propojovat lidi, témata i zdroje. Ráda vyhledávám a rozvíjím potenciál lidí a zakládám si na individuálním přístupu. Jsem autorkou a realizátorkou řady vzdělávacích projektů, lektorkou a koučkou s mnohaletými zkušenostmi s přednáškami a workshopy po celé ČR.

Společně s manželem jsme vydali na vlastní náklady překlad knihy Stevea Biddulpha „Výchova dětí“ o vlivu rodičovské péče a lásky na zdárný vývoj dětí. Knihu distribuujeme za cenu nákladů. Souběžně připravujeme podpůrná videa s odborníky k tématu rodičovství. Přestože je oživování veřejného prostoru a budování občanského sektoru mojí vášní, energii získávám ve své rodině, s knihou či v přírodě.

2. Kdy vznikla první myšlenka vydat u nás knihu Výchova dětí? Co Vás k tomu vedlo?

Od chvíle, kdy jsme „objevili“ knihu Raising Babies a poprvé kontaktovali Stevea Biddulpha ohledně možnosti vydání českého překladu, uplynulo bezmála deset let. Seznámení s touto knihou nám pomohlo ujasnit si vlastní rodičovské priority. Knihu lze objednat podle pokynů tady.

Získali jsme mnoho impulzů k vědomějšímu čtení společenské reality ve vztahu k péči o nejmenší děti a cítili jsme potřebu iniciovat její vydání. Naše rodina se rozrůstala a rovněž přibývalo projektů v oblasti podpory rodin, které jsme v průběhu let realizovali, a tak se nakladatelská vize postupně zařadila mezi odkládané priority.

3. Čím se liší Vaše mateřské centrum od jiných podobných konceptů? Děláte něco jinak? (jak?)

Už jen tím, že jsme na venkově se, odlišujeme. Vsadili jsme na ekologii a tradice. Což jde někdy ruku v ruce a někdy proti sobě Například už dvanáct let meleme mouku z obilí – starých odrůd v biokvalitě – ale to v okolí neseženeme, tak jej vozíme přes půl republiky. Centrum také od počátku navštěvují více rodiny, které se na venkov přestěhovaly, než místní atp. Vlastně jsme nezáměrně specificky paradoxní.

4. Zajímá Vás vědomý rozvoj? Meditujete, cvičíte jógu nebo jste zkusila někdy půst?

Ke všemu, do čeho se mi nechce, se snažím přistupovat jako k meditaci. To funguje. Úklid, nekonečné stavění a bourání kostek s malými dětmi, opakování stejné pohádky, některé zahradní práce, pečení chleba, sušení ovoce… hned je to vznešenější a dvojnásob užitečné.

Občas cvičím čchi-kung, ale nemám ho až tak zažitý, abych mohla cvičit sama v přírodě – a tak jsem odkázaná na společná cvičení v tělocvičně, která je pro mne rušivá – byť kumulace energie při společném cvičení má také něco do sebe. Ale stále mi na doplnění energie vychází lépe procházka lesem či plavání v přírodě. Žijeme na Šumavě, tak se to nabízí, ve městě bych se pravděpodobně chovala jinak.

Půst, otužování a divoké rostliny vnímám jako životodárné koncepty, které pozvolna začleňuji do svého života. Ale skutečně pozvolna. Málokdy u mne něco proběhne skokově – na základě rozhodnutí. Třeba kváskový chleba jsem pekla tak osm let hlavně teoreticky. Pár nepovedených pokusů nemohlo konkurovat konvenčnímu pečivu. Až po letech jsem se dostala do fáze, kdy je pro mne příprava kváskového pečiva rutinní záležitostí a jeho chuť předčí běžnou nabídku – působí to jednoduše a přirozeně, ale trvalo to dlouho.

Podobně to mám s půsty – k rozhodnutí došlo, po téměř dvanácti letech kdy jsem ukončila kojení, je to výzva.  Ono to vyplyne.

Některá „vědomá“ témata ke mně přišla sama, racionální část nestíhala tu intuitivní. Před prvním porodem doma jsem prosila porodní asistentku, ať mne odmítne a já mám „alibi“, chtěla jsem po ní, aby rozhodla za mne a poslala mne do porodnice.

Smála se mi, že se mám domluvit s dítětem, neodmítla mne, což jinak běžně dělala. A tak se všichni tři kluci narodili doma. První z nich překotně, tak to nakonec nestihla ani ta porodní asistentka a my alespoň nebyli až tak překvapení.

A podobně si nás „našlo“ domácí vzdělávání. Rodičovství je transformace, byla by škoda nevyužít tento dar a potenciál.

5. Oslovil Vás koncept Detoxikuj život? Které povídání na webu Vám přišlo pro Vás nejpřínosnější a proč?

Ano, baví mne svou laskavostí a nízkoprahovostí. Uvítala jsem téma „proč nemáme televizi“, neb mne samotnou překvapuje, že ji stále tolik lidí nejen má, ale i sleduje. Televizi nemáme už více než deset let a neumím si představit, že by se nám do domácnosti a života ještě někdy vrátila. Jsem zvědavá, jak to jednou budou mít nastavené naše děti.

Mé sympatie si získal i Milan Jeglík a jeho projekt Green Life.

6. Vy sama, jaký máte názor na jesle pro děti do 3 let?

Kýžený boom mikrojeslí a dětských skupin pro nejmenší považuji za cestu zpět a faktické ohrožení duševní stability naší společnosti. Rozporuplnost dnes nabízených modelů institucionální péče o nejmenší děti nabádá k velké obezřetnosti. Stejně jako v jiných zásadních aspektech rodičovství je třeba i při rozhodování o způsobu péče o nejmenší děti usilovat o zachování svobody volby a respektování základních práv.

I dnes se na rodiče valí ze všech stran zaručené recepty týkající se těhotenství, kojení, umělé výživy, přebalování, oblékání, bydlení, nošení dětí, vzdělávání či sladění pracovního a rodinného života a jsou navigováni k uplatňování těch jediných správných výchovných, vzdělávacích a kariérních postupů. Jsme nuceni vstřebávat obrovské množství často zcela protichůdných informací. Není neobvyklé, že nám jsou podsouvány v zájmu ekonomického prospěchu rozličných subjektů. Korporace často samy iniciují vědecké výzkumy, jejichž závěry jsou zmanipulovány či zadány předem. Ověřování relevance ze strany zaneprázdněného rodiče je nesnadné, až nemožné.

Zvláště jako čerství rodiče jsme zranitelní a ovlivnitelní. Potřebujeme impulzy, které nám pomohou zorientovat se v této zásadní životní situaci. Často právě v těchto chvílích měníme své zvyklosti v oblasti životního stylu a naše hodnoty procházejí zatěžkávací zkouškou.

Dostáváme šanci je znovu ověřit. Více se nás dotýkají širší souvislosti. Přichází životní etapa plná sebepoznání a osobnostního rozvoje. Obvykle je navenek schována za obyčejnou každodenností, dřinou a snad i určitým sebeobětováním. S dítětem si často sáhneme až na dno svých možností. Pokud ono symbolické dno využijeme jako příležitost dodat a dopřát svému životu opravdovou hloubku, máme vyhráno.

Vědomé a pokorné naplňování potřeb dítěte se může stát mocným nástrojem v oblasti osobního růstu, za nímž mnozí utíkají do oblasti kariéry a společenské seberealizace. A přitom právě z této nelehké „zkoušky rodičovstvím“ můžeme vyjít zoceleni, získat nadhled a zároveň zůstat nohama pevně na zemi.

7. Jaký je nejlepší program pro děti kolem roka? Co jste dělala s dětmi Vy sama nejraději?

Těžko paušalizovat. Každé dítě je v tomto věku jiné.

Spojující prvkem může být rodičovská péče a pobyt v přírodě, pak už je to hodně individuální. Některé děti baví a obohacuje společnost, radují se z nového, změny vítají… jiné preferují stálé prostředí a stejné tváře.

I naše děti si v tomto věku program nastavovaly dle svých potřeb.

Třeba první dcera se v tomto období ráda spontánně a vesele zapojovala do cvičení pro rodiče s dětmi. První syn se naopak na veřejnosti do cvičení nikdy nezapojil, ale z bezpečné vzdálenosti v mé přítomnosti se zájmem sledoval cvičení ostatních. Druhý syn se odmítl zapojit a ani sledování ho nebavilo. Třetí syn cvičil tak poctivě a s takovým zaujetím, že působil jako reklama na tento program – byl tak přesvědčivý, že s ním nešlo necvičit. „Nejlepší program“ je prostě program Vašeho dítěte, Vaše otevřenost a dostatek času.

8. Co byste doporučila maminkám, které mají pocit, že nic nezvládají?

Naše prababička říkala: „Když nevíš co dřív, tak si sedni“. Smála se nám a nás to zlobilo. S odstupem času uznávám, že to funguje. Když se člověk nezastaví sám, tak mu zpravidla pomůže nemoc či nehoda, je lepší na brzdu šlápnout sami.

Má to i další výhody – v tento okamžik vám zpravidla vaše okolí demonstruje kolik toho vlastně (mimoděk) zvládáte – kolik lidí je potřeba, aby převzali vaší – často neviditelnou – každodennost – a tak ve výsledku vidíte, jak moc toho zvládáte.

9, Jakou váhu přikládáte sebelásce? Myslíte si, že je hodně žen, které se nemají rády?

Nevnímám odděleně sebelásku a lásku k druhým. Pro mne je láska jen jedna a je univerzální, komplexní. Pokud jsme schopni milovat – vejde se tam celý svět včetně nás samotných. Jakmile lásku necítíme, nežijeme, začíná to skřípat zpravidla na všech úrovních a objevují se různé patologie, přetvářky, hry, náhražky…

Co mohu sledovat ve svém okolí – často samy nezažily bezpodmínečnou lásku – přijetí, kritika a trest byly podstatnými součástmi jejich výchovy. Pokračují v tomto vzorci, často jiný neznají. Jsou nastavené na soutěžení, srovnávání se, nikdo je nevedl ke vzájemné pomoci a spolupráci, ty často vnímají jak slabost. Až uštvou samy sebe – což je pro takto nastavené sebevědomí a sebelásku velká rána. Ale těch důvodů je mnohem, mnohem víc, to by bylo na dlouhou diskusi.

10, Čím jste chtěla být jako malá holka? Jaký je Váš sen nyní po vydání knihy?

V dětství mne fascinovaly příběhy umělců, kteří zemřeli hodně mladí. Něco vytvořili a více či méně tragicky zemřeli. S tím jsem byla schopná se identifikovat a věřit, že to bude i mé poslání. Jen se mi tenkrát zdálo, že dvacet až třicet let je hodně za dlouho…

Ani nevím, kdy jsem tuto „profesi“ opustila, rozhodně jsem ji přežila. Nezbývá než konstatovat, že už rozhodně nebudu tím, čím jsem chtěla být v dětství. A jsem za to ráda.

Můj sen? Humor – velká porce smíchu každý den. Kéž bych to dokázala. Jsme hodně vážní, i když se máme dobře, máme radost, usmíváme se… ale málo se smějeme. Věřím, že smích uzdravuje, prodlužuje život, zlepšuje a utužuje vztahy a tak dále. Tak to je asi mým snem a potřebou – každý den se srdečně a dostatečně smát.

Kateřině děkuji za rozhovor.

A vás milí čtenáři prosím o jedno malé zamyšlení. Opravdu není ve vašich silách zaměřit svoji pozornost na výchovu dítěte plně a netříštěně alespoň první roky? Opravdu není cesta jak to zvládnout a zrealizovat? Opustit v mysli touhu po věcech, které určitě počkají a vrhnout se na plno do něčeho, co může zcela a zásadně obohatit nejen náš život?

Přeji vám všem hodně láskyplné energie při rozhodování.

Dítě, na jehož natažené ruce se často odpoví odmítnutím, může navždy ztratit schopnost projevovat svou něžnost a vycházet vstříc.

Stefan Garczyński

Knihu Steva Biddulpha “VÝCHOVA DĚTÍ Měly by děti mladší 3 let navštěvovat jesle? lze objednat elektronicky na: info@impakt.cz nebo telefonicky na: 773 908 123. Distribuujeme ji za cenu výroby 123,- Kč + poštovné a balné. Přímý odběr je možný v Prachaticích

A na závěr názor odborníka. Odpovídá psycholog PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D., který deset let pracoval jako konzultant pro veřejného ochránce práv, pět let jako poradce ministra práce a sociálních věcí, šest let vyučoval psychologii na Filozofické fakultě UK atd. Dnes se věnuje především psychologii rodiny, partnerskému poradenství a přednáškové činnosti.