Mateřská dovolená aneb 7 tipů pro každou mámu!

Plánujete miminko? Jste již těhotná? Nebo vaše ratolest již vrní ve vaší náruči?

Pokud zvládnete opustit klišé, že žena na mateřské dovolené je robotická chobotnice, je možné, že období, kdy budete s potomkem doma, bude nejlepší ve vašem životě.

Mateřská dovolená je do chvíle, než se v ní ocitnete, nepředstavitelná a neuchopitelná část života. Jde o nepřenosnou zkušenost a je obtížné se na ni připravit. 

Můžeme si malovat cokoliv, ale pokud je to naše první zkušenost s těhotenstvím, jedno je jisté. Nevíme, do čeho jdeme. 

Je to asi stejné jako když vidíte na nekvalitní fotografii létající talíř a čtete, že jde o UFO. Neumíte odhadnout, co je uvnitř.  

Porod miminka a první dny, týdny a někdy i měsíce po něm jsou obrovskou změnou. Je dobré vědět, že toto období má ještě jeden zásadní rys. Ve chvíli, kdy si na něco pomalu zvykneme, se to opět změní.

Jsme ženy. Máme hodně životních rolí. Jsme i maminky, partnerky, kamarádky a dcery. Nikoliv chobotnice. Věřte mi. I když se vás bude okolní tlak snažit přesvědčit o opaku.

Než otěhotníme, máme nějaký zažitý způsob života. Hlavně, vše je v naší režii.

Nejucháme asi pořád, ale pokud nám něco zrovna nevyhovuje, máme možnost udělat věci jinak.  Ať už jde o práci, náplň volného času, partnerství, vztah s rodinou nebo utužování vazeb s přáteli.

Jenže narozené miminko nemá s mluvící a chodící panenkou z bývalého NDR, kterou šlo jednoduše na zádech vypnout, vůbec nic společného.

I když se všude píše, že nás těhotenství na příchod nové bytosti připraví, pravda je to jenom z poloviny.

Ano, po devíti měsících, kdy nosíte dítě ve svém bříšku, chápete, že tam je.

Ostatně těhotenský test, ultrazvuk, jedno vyšetření za druhým, nevolnosti, únava, pohyby miminka ani omezení, která se na vás valí ze všech stran, nás o tomto faktu nenechají na pochybách.

Ale příprava může být různá. Můžete se připravovat brilantně jako Ester Ledecká. Nebo jako někdo, kdo ani po deseti letech tréninku nesjede kopec na lyžích jinak, než v podřepu, který připomíná sed na WC pár dní poté, co naše očekávané dítě spatří světlo světa.

Když se mi syn narodil, byla jsem šťastná. Ulevilo se mi, protože jsem tak nějak intuitivně přišla na to, že strach z toho, jak vše zvládnu byl úplně zbytečný. Když jsem byla doma tři týdny, což ve finálním součtu s pobytem v porodnici znamenalo zhruba měsíc bez normálního spánku,  došlo mi, že melu z posledního. Dělala jsem obrovskou chybu.

Chtěla jsem, aby vše bylo jako dřív a tak jsem se zařekla, že vše zvládnu.

Vypadalo to tak, že pokud syn spinkal, dělala jsem veškeré resty a to jak v domácnosti, tak ve všem ostatním. Nechtěla jsem se smířit s tím, že prádlo nebude vyprané, koupelna nebude uklizená a nestihnu si umýt vlasy. Že nestihnu dopsat to, co jsem si naplánovala, nebude vyluxováno a miminkovské prádýlko nenajdu ve vzorném komínku.

A potom přišel den, kdy mi to celé došlo.

Nejprve, aniž bych to zprvu postřehla, se setřel rozdíl mezi dnem a nocí. Když vstáváte po 3-4 hodinách k miminku, začnete vnímat čas jinak. Zkrátka jsou to takové intervaly, které mají pořád stejný průběh:

• Krmíme,
• čekáme na odříhnutí,
• přebalujeme,
• ukládáme ke spánku,
• snaha rychle něco udělat, která většinou končí frustrací (únava si prostě vybírá daň).

A potom, únava z nevyspání, vyčerpání těla po porodu a hormony utržené ze řetězu. Nekoordinované návaly emocí také ničemu moc nepřispěly.

Kromě fascinace z našeho právě narozeného dítěte, radosti všech příbuzných, kteří také dostávají novou životní roli, stojíme tváří v tvář obrovské změně.

A už tady, na úplném začátku, se začíná odvíjet období, na které zpětně vzpomínáme  s něžným úsměvem na tváři a nebo s obličejovou grimasou vyjadřující utrpení. 

Čím dřív přijmeme realitu, tím dřív se stane naše mateřská dovolená obdobím, na které lze vzpomínat s láskou. Ne s hrůzou v očích při představě vyhořelé, vyčerpané chobotnice, která přijala pocit selhání za vlastní. Bohužel to je verze, kterou si (ne) dobrovolně vybere většina z nás.

Malujeme si v naší hlavě romantické obrázky, které se skutečností nemají skoro nic společného. Pod vlivem těhotenského drogového koktejlu máme pocit, že vše bude růžové.

Netvrdím, že se musíte strachovat jako Mařenka s Jeníčkem v neprobádaném lese, ale rozhodně je dobré připustit si fakta.

Spolu s radostí z miminka a s city, která nás k němu pojí, počítejme i s útokem emocí, které v nás vzbuzují negativní pocity. Jde většinou o náhlou a silnou obavu z té obrovské a nové zodpovědnosti, strach, jak obstojíme při péči o novorozence a o pochybnosti, zda budu dobrá máma.

Přijměme fakt, že jsme často bezradné, někdy si pobrečíme (spolu s prckem) a někdy (po osmém kojení za jednu noc až budou potomka bolet zuby) už nezvládneme vůbec nic.

Je to zcela standardní průběh a po několikáté zkušenosti, kdy se ujistíme o tom, že situaci zvládneme, to přejde.

Když už nebudete vědět kudy kam, přesuňte se k ledničce a vyhledejte očima vyvěšené HELP KARTIČKY PRO MAMINKY, které si můžete zdarma stáhnout tady.

Dokud si namlouváme, že musíme na první místo kromě spokojenosti dítěte dostat ještě minimálně:

• uklizený domov
• nutnost mít rychle porodní kila dole
• všechna nutná rodinná setkání
• čas na zanedbávané přátele
• spokojenost partnera
• a mnohé další povinnosti, které se vám honí hlavou

je to k zbláznění. Takže základní rovnice?

SPOKOJENÁ MÁMA = VŠECHNO V POHODĚ.

Přestaňme poslouchat nesmysly a podvolovat se tlaku, který vyvíjí osoby v našem okolí, které tuto zkušenost nemají.

Jasně, myslím nápady tchyně na ,,pohodovou“ procházku v šestinedělí s hovorem o průběhu porodu nebo partnerovu vyčítavou litanii na téma: Jak se teď chováme jinak.

Jak by se asi choval on, kdyby mu otvorem vlašského ořechu vyšel ven volejbalový míč a skrze pláč a potřeby ho zaměstnával na 24h/den?

Dopřejme si odpočinek, zařaďme každý den do náročného programu starání se o miminko také péči o svoji pohodu. Dělejme alespoň chvíli to, při čem dokážeme být šťastné – ať už jde o čtení knížek, luštění křížovek, povalování se ve vaně nebo civění do blba.

Spokojená máma, to je spokojené miminko i všichni, kteří s nimi sdílí domov. Tudíž láska ke svému já pomůže pohodovému klimatu v celé rodině.

Představu poházených hraček, nevypraného prádla, neumytého nádobí, vnucující se návštěvy a požadavků na snížení poporodní váhy je dobré zavřít (na pár měsíců) do imaginárního balónku a pusťte ho vstříc nebi.

PS: Přejde to samo. Tečka.

Určitě vnímáme, že je fajn být u všech důležitých pokroků miminka. Zároveň nebývá jednoduché a příjemné být většinu času sama s prckem a fungovat v každodenním stereotypu. 

Když po desáté podáte mrňouskovi stejnou hračku nebo po osmé zkoušíte batole posadit na nočník, většinou registrujeme mírnou vlnu skepse.

Máme dvě možnosti.

• Udělat z nutnosti přednost a život na mateřské si poskládat třeba do 30 minutových bloků. Některé jsou jasně určené (čas na kojení, přebalování, spinkání) a ty ostatní si můžeme poskládat tak, aby v každém dni bylo něco, co nás naplňuje a při čem si odpočineme.
• Nebo při odporu k jakémukoliv stereotypu ho okleštit. Tzn. necháme pouze to, co je nutné pro miminko v rámci jeho režimu a zbylý čas trávíme každý den jinak.

Překonávejme bariéry a opouštějme komfortní zónu, poněvadž přesně tím sdělujeme našemu vnitřnímu já, že náš starý život neskončil.

Období, kdy celý den pobíháme v županu, vlasy znají jeden jediný styl ( tzv.vrkoč), do podprsenky v nouzi strčíme i papírový kapesník a po 8 hodinách zjistíme, že jsme od rána nejedly, skončí. Vážně.

Neutápějme se v pomíjivých okamžicích a berme to jako aktuální zkoušku, která nás posílí. Chcete-li si přečíst pár rad, mrkněte sem.

Zkusme čas, kdy brázdíme park s kočárkem věnovat něčemu, co nás v budoucnu posune dál. Můžeme si začít doplňovat vzdělání, realizovat se v nějaké charitativní organizaci, vymyslet vlastní projekt nebo si hledat uplatnění v oblasti, kde lze skloubit péči o děti a vlastní naplnění.

Cílené využití času namísto toho, že budeme dělat jen věci, které jsou neviditelné (stejně jako oblek v pohádce Císařovy nové šaty) jako je:

• pouhé sledování televize
• nepřítomné listování v časopise
• každodenní úklid, který nikdo neocení

může být opravdovým lékem na vše, co nás někdy při péči o miminko sužuje a trápí ( samota, pocit neužitečnosti, mix emocí).

Mnoho z nás nenachází uspokojení pouze v péči o dítě a domácnost. Bojovat s pocitem osamocení je nutnost, kterou bychom neměly odkládat. 

• Pokud zrovna není po ruce kamarádka, která má také malé děti, je dobré navázat kontakt tam, kde sdružují maminky s dětmi (herničky, pískoviště, plavání, kroužky…).
• Pořiďte si kočárek, který zvládne sportovní aktivity a vyrazte ven, jděte si zaběhat nebo podnikejte dlouhé procházky.
• Pokud sportovně založená nejste zkrátka si najděte herničku v kavárně, objednejte si největší horkou čokoládu a naordinujte si chvilku pro sebe.

Jsou mezi námi i ženy, které nehledají družení se s někým vůbec. Osamocení s potomkem je také trápí, ale samota jim vyhovuje a čerpají z ní sílu ( a ne, nemusí jít o podivné divoženky s dítětem v manšestru).

Má to ale háček – introvertky potřebují samotu totální (tedy i bez dětiček), tudíž jejich situace je maličko složitější. Tady pomůže hlídání, ať už maminka, partner nebo chůva. Dvě hodiny dokáží divy.

Když se syn naučil lézt, začala další fáze, která mě zaskočila. Pokud jsem do té doby bojovala s časem, abych něco zvládla, tak nyní jsem kolikrát snídala v podvečer. Měla jsem obavy, aby si neublížil. Dívala se, kam všude dosáhne a co by mohl shodit, stále dokola jsem poklízela hračky a věci, které si vyndaval. Nedělala jsem prakticky nic jiného. Byly dny, kdy jsem seděla uprostřed změti vytahaného prádla, kuchyňského nádobí a lego kostek a docházely mi síly.

Fáze, kdy máme utkvělý pocit, že neděláme nic jiného, než hlídáme svoji ratolest, aby si při průzkumech okolí neublížila a v domácnosti se nám zatím hromadí špinavé prádlo a prach, snídáme za běhu cokoliv co nám přijde pod ruku a nestíháme ani běžnou konverzaci s partnerem, natož pak s někým dalším je velmi těžká.

Mnohé z nás velmi snadno podlehnou pocitu vyčerpání, neklidu a může se začít spouštět i syndrom vyhoření.

Pokud nechceme na mateřskou vzpomínat s cukáním v oku a s děsem v očích přijměme své pocity jako životní výzvu, kterou bezesporu samotné mateřství je.

Lokalizujme ty okamžiky, které spouští záporné pocity a zkrátka jim předcházejme. A to i za cenu, že něco bude jinak, než je ve vašem okolí zvykem.

Jsme různé a každou z nás naplňuje, uklidňuje, nabíjí a stimuluje něco jiného. Tudíž najděme to, co pomáhá nám a vymysleme způsob, jak to realizovat i s prckem. Mimochodem, pokud spí v nosítku, můžeme skoro cokoliv (chodit opuštěným lesem, malovat akvarely, navštívit výstavu, povídat si u kávy s kamarádkou…).

Stačí se oprostit od počátečního pocitu nepohodlí a nedůvěry v sebe sama.

Nemoc. Jako bezdětná holka jsem si říkala, proč to ty maminky tak prožívají. Vždyť chřipka je jen chřipka, vypotit, vyležet a je to. Dnes se musím nad svojí tehdejší naivitou pousmát.

Syn se probudil a začal se tulit. Potom jsem mu sáhla na čelíčko a bylo jasno. Hořel. A potom to začalo. Po hodině měření, přebalování, hlídání pitného režimu, převlékání zpoceného pyžámka, dávkování sirupu, hlazení, mazlení, odsávání nudlí. Také marná snaha, aby pozřel alespoň něco k jídlu. A už to jelo, ve dne i v noci, protože jakmile si lehl a natekla mu rýma do dutin, opět seděl a chtěl jediné-maminku.

Když se to děje první den, jde to. Po třetím dni, kdy nespíme a jsme v permanentním pozoru a zápřahu si začne únava vybírat svou daň.

Ve chvílích, kdy je dítě nemocné, vyžaduje nepřetržitou maminčinu péči, je plačtivé a mrzuté, se nejprve dostaví obavy.

Když pomine první fáze nemoci a čeká nás několik dalších dní nebo týdnů, které budeme z většiny zavřené hlavně doma v uzavřeném prostoru, kde se dítko nudí, může úzkost a deprese na základě smíšených pocitů ze všech negativních věcí, které nám můžou připomenout poporodní kolotoč s novorozencem.

Ale to není všechno. Potom jsem onemocněla i já. A nastal mazec. Protože ve stavu, ve kterém jsem dřív sotva zvedla ruku směrem k nočnímu stolku pro čaj, jsem nyní stihla obstarat syna, domácnost i uvařit. A když ulehla i babička, měla jsem o celodenní zábavu (s kámoškou chřipkou přisátou na zádech) postaráno. 

Žádný kontakt s okolím, protože buď nechceme jiné děti nakazit, nebo ještě lépe přicházejí období, kdy jsou nemocné skoro všechny děti a pořád se tak nějak v různých intervalech střídají, takže se s kamarádkami nevidíme někdy pěkně dlouho.

To se děje nejčastěji na podzim a v zimě, takže k osamocení si přidejme ještě málo denního světla, zimu a nekonečně převlékání a soukání se do zimního oblečení, když už se konečně můžeme s dětmi vypravit na procházku. Pokud jsou děti dvě, tak se v nemoci prostřídají, a až budou zdravé, onemocníte vy nebo tatínek dětí. Prostě parádička.

Pokud se nechceme zbláznit, je dobré mít plán. Požádat o pomoc v rodině není ostuda a ušetřený čas věnujte sobě. Je nutné dobít baterie. 

S dětmi docela funguje dělat doma něco, na co v běžném režimu nemáte chuť, protože vás to táhne ven. Pokud už je jim trochu lépe, je možné vyklízet skříně, třídit hračky nebo začít psát deník. Každá hodina se počítá. Pro perfekcionistky mám takový návod.

Je to zvláštní. Když opouštíme zaměstnání, před nástupem na mateřskou dovolenou, většinou se strachujeme, abychom naše pracovní místo zase našly. Uběhne rok, dva nebo tři a najednou to pracovní teplé místečko nemá takový valný význam.

To je jeden z obrovských přínosů této mateřské pauzy. Přestáváme lpět na nedůležitém a poznáme svojí hodnotu.

Po několika letech, které věnujeme dětem jsme mnohem svobodnější. Už dokážeme zpětně posoudit všechny složité situace, uvědomit si, co jsme zvládly a zjišťujeme, že dokážeme mnohem víc, než jsme si myslely.

Ty tři roky změní mnoho hodnot a jsme bohatší o velmi cenné a nepřenosné zkušenosti.

Některé z nás trápí pocit, že potomka opouštějí, a návrat do práce odsouvají. Na druhé straně jsou maminky, které už se návratu do pracovního procesu nemůžou dočkat a pouze řeší jak to půjde organizačně zvládnout. Ostatně  o změně práce jsem psala podrobně tady.

Pomocí při snaze vrátit se do práce je čas. Netlačte ani na sebe, ani na děti. Možná dostanete nápad, jak efektivně zkombinovat chod rodiny a potřebu se realizovat a vydělávat peníze. 

Pokud se to nepovede, bude potřeba slevit ze svých nároků a rozhodnout se, z jakých představ ustoupíte. A pokud víte, že změnu opravdu chcete, můžu vám podat pomocnou ruku. Online pomoc, jak se zbavit všech strachů a obav, které nám ztrpčují život najdete zdarma tady:

Držím nám všem palce. Takže, až nás zase budou svrbět chapadla a budeme chtít stihnout 27 věcí naráz, zastavme se. To je cesta do pekel. Jinak o tom, co mám na mateřské za sebou já se dočtete v mém povídání Otevřená zpověď. Tři roky a dost.

KDO JE BÁRA?