[ROZHOVOR] RNDr. Zdeněk Bergman: ,,Na světě bylo a stále je mnoho velmi moudrých lidí. Bohužel ještě více je těch hloupých.“

Láskyplný projekt Detoxikuj život se zabývá vědomým rozvojem. To je ale pouze krátké sousloví, ve kterém se skrývá velmi mnoho. Ještě než jsem pokládala dotazy, sama sebe jsem se ptala, co má společného komunální politik a moje vize?

Teď už mám pro vás odpověď. Nadšení pro milovanou věc. Nesmírnou energii vyzařující z každé věty. Zkrátka okamžitě víte, že za každým slovem je malý příběh, spousta práce a lidského nasazení. Gymnázium Teplice je živá škola a proudí zde desítky nápadů. A co je na tom nejlepší? Jsou realizovány. Dotahovány do konce s neskutečným důrazem na detail.

A protože považuji pozitivní energii za základ jakéhokoliv úspěšného projektu, můžete si přečíst povídání s mužem, který má co nabídnout.

V mých očích jsou důležité aspekty, které formují osobnost jako takovou. A ta je, i díky nim, schopná zastávat posty, na kterých chceme vidět člověka se specifickými rysy. Člověka, který má rozum, nadšené ambice něco dokázat a zná význam spojení ,,smysl pro spravedlnost“.

Někoho, kdo dokáže svým nasazením strhnout lidi kolem sebe ke smysluplné činnosti, kdo dokáže s nápady nejen přijít, ale uvádí je se zápalem sobě vlastním i do procesu.

Na otázky odpovídal se skromností vyzrálého muže, který je neochvějně věrný vlastním zásadám.

RNDr. Zdeněk Bergman, politik, který zastává ve svojí funkci ředitele Gymnázia v Teplicích mnoho profesních poloh. Učitel, inspektor, metodik a organizátor pedagogického procesu. Personální ředitel. Ekonom. Správce areálu a stavbyvedoucí. Mluvčí školy. Vrchní informatik.

S panem doktorem jsem si povídala v ředitelně Gymnázia Teplice, které vede již čtvrt století. Zvláštní. Na poměry věčně se proměňujících sympatií v naší společnosti jde o úctyhodnou dobu.

Škola vzkvétá, což je viditelné díky zajímavým projektům na první pohled i úplnému laikovi. Ostatně znáte jinou vzdělávací instituci, která má svoji zoologickou zahradu? Také jsem si původně myslela, že toto sousloví je možná poněkud nadnesené, ale 150 druhů zvířat už opravdu domácím chovem není.

Zdeněk Bergman je podruhé ženatý, z prvního manželství má dceru Marcelu, která je již dospělá. ,,Díky ní mám tři vnoučata“, říká.

1, Pane řediteli, můžete popsat profesní cestu k pozici ředitele Gymnázia Teplice? Jak profese ovlivňuje váš život? V čem se snažíte dělat věci jinak, na co jste zatím nejvíce hrdý?

Učitelem jsem chtěl být od 12 let a nikdy mě to nepustilo. Snad jen ve vyšších ročnících vysoké školy, když jsem pracoval na diplomové práci, zvažoval jsem chvíli jinou profesní kariéru.

Ovšem, že se stanu ředitelem, to mě v životě nenapadlo. Dokonce ani tehdy, když byl na Gymnáziu Teplice, kde jsem pracoval, vyhlášen konkurz. Dostrkali mě k tomu kolegové. Sám jsem moc ambice neměl. Jednak mi v té době bylo 32 let a jednak nejsem nijak dravý člověk. Spíš jsem ten typ, který sedí v koutě a čeká, zda ho tam najdou.

Ovšem práce ředitele školy mě chytla! Je úžasně pestrá. Jsem učitel a inspektor a metodik a organizátor pedagogického procesu, spolu s kolegy připravujeme a upravujeme učební plány, obsahy jednotlivých předmětů a metody práce s žáky, usilujeme o motivování žáků k učení, řešíme didaktické i výchovné problémy.

Jsem taky personální ředitel, který shání pracovníky, sjednává smlouvy, pečuje o spravedlivé odměňování všech zaměstnanců, poskytuje jim odměny a bonusy. Jsem finanční ředitel, neboť mám za úkol zajistit finanční zdroje a řídit jejich distribuci – jde o cca 45 mil. Kč ročně. Jsem ekonom – sestavuji rozpočet, řídím jeho čerpání, stanovuji priority na straně výdajů.

Jsem správce areálu a stavbyvedoucí – shromažďuji a vyhodnocuji informace o technickém stavu budov a zařízení a organizuji stavební údržbu, obnovu techniky, revize. Jsem taky vrchní informatik a rozhoduji o užívaném software, nákupu licencí a hardware. Jsem také mluvčí školy a reprezentuji ji před veřejností. Je toho hodně a baví mě to a naplňuje mě to. Mám ze své práce radost. Velký pocit uspokojení mi přinášejí žáci, absolventi, rodiče i návštěvníci tehdy, když naši školu chválí. A to se děje docela často.

2, Jaké máte zájmy ve volném čase? Čemu jste se věnoval jako dítě? Kdo byl pro Vás vzorem?

Já jsem kluk z vesnice (z Mošnova). Strávil jsem tam téměř 25 let života a myslím, že mě to poznamenalo v tom směru, že jsem samotářský (vystačím si sám), ale současně altruistický (musíme s i pomáhat). V pubertě jsem pořád ležel v knihách.

Přečetl jsem snad všechny verneovky, mayovky a hlavně foglarovky. Vždycky jsem chtěl být Mirek Dušín. Literatura sci-fi mi pak otevřela dveře k vědě a také k přemýšlení o (vědecké) etice. Dnes čtu hlavně odbornou literaturu a literaturu faktu, rád mám i historické romány.

3, Čemu věříte? Jaká je Vaše životní filozofie? Čeho jste odpůrcem? Jaká, z Vašeho pohledu, vlastnost Vám na lidech vadí?

Na světě bylo a stále je mnoho velmi moudrých lidí. Bohužel ještě více je těch hloupých. Nejsmutnější na tom je, že mnozí hloupí, jsou tak hloupí, že si myslí, že jsou chytří. Dokonce si často myslí, že jsou chytřejší než ti moudří, a proto myšlenky těch moudrých odmítají. V tom je bída světa.

Snažím se na své žáky (ale vlastně na všechny lidi) působit tak, abych jim pomohl naučit se rozlišovat dobré a špatné, chytré a hloupé, prokázané a nepodložené. Dnes se tomu moderně říká kritické myšlení. Ale není to nic nového. Už Aristoteles ve 4. století př. n. l. říkal De omnibus dubitandum est (O všem je třeba pochybovat.)

A hlavně máme pochybovat o svém vlastním názoru a ne na něm dogmaticky trvat, protože je náš. V tom si beru za vzor Jana Husa, který prohlásil: „Od začátku svého studia jsem si učinil zásadou, že kdekoli poznám mínění správnější, ihned upustím od svého méně správného a pokorně a radostně přijmu názor, odůvodněný lépe.“

Věřím v rozum. Vysoce inteligentní lidé jsou ve velké většině lidmi čestnými a spravedlivými, právě proto, že si dovedou spočítat, že je to nakonec i pro ně (a jejich děti) to nejlepší.

Bohužel se čas od času vyskytne výjimka, která se snaží svou intelektuální převahu využít zcela sobecky ve svůj prospěch a na úkor těch méně nadaných. Proto je vedle vědy také důležité pěstovat morálku. V tomto ohledu mělo a má své místo v dějinách lidstva náboženství, které stanovuje pravidla chování. Ano, já jeho roli uznávám, ale sám náboženství nepotřebuji k tomu, aby mi sdělilo, co je a co není správné.

4, Jaký máte názor na cestování? Čím Vás obohacuje? Kam rád jezdíte a proč? Vnímáte globálně problémy lidí ve světě?

Prstem po mapě jsem procestoval celý svět. Spolu s hrdiny verneovek a mayovek jsem navštívil řadu kontinentů a oceánů. S kosmonauty a mimozemšťany jsem se vydal do vesmíru.

No a ve skutečnosti…? Také se snažím. Za dob socialismu jsme s kamarády jezdili do Maďarska, Rumunska a Bulharska – hlavně do hor. Peněz bylo málo, ale zážitků jsme si vždy přivezli vrchovatě. Jako učitel zeměpisu mám cestování vlastně v popisu práce. Žáky vždy zaujme, když do výkladu vložím osobní zkušenost – podpořenou třeba fotografií z nějakého horského vrcholu.

Ačkoli jsem se dostal i do exotických míst jako je Kyrgyzstán, Kazachstán, Mongolsko, Čína nebo Island či USA, nejraději mám cestování po horopisných celcích Československa. Těch je 172 a na vrcholech 150 z nich jsem už byl.

Na cestování mám nejraději ten objevitelský pocit, kdy vidím něco poprvé, něco, o čem jsem četl nebo jsem to viděl v televizi. A teď před tím stojím! Fascinován a šťastný! Ale nejezdím jen obdivovat turistické atrakce. Rád zabloudím i na nějaké obyčejné, ničím nevýznamné, zapadlé místo. A koukám, jak tam lidé žijí, jaká je tam příroda – a srovnávám. A ještě jedna věc mě na cestování uvádí v nadšení, lidé jsou všude tak přátelští a vlídní! Ne, že bych se nesetkal s nepříjemným chováním, ale opravdu jen vzácně.

5, Jaký máte vztah k přírodě jako takové?

Už jsem zmínil, že jsem z vesnice. To znamená, že jsem celé dětství běhal po lesích, mezi poli a skákal přes potok. Opravdu. Sice jsem to střídal s poleháváním na gauči s knihou, ale té přírody jsem si užil až až. S kamarádem jsme podnikali výpravy do lesů Českého středohoří nebo na kole ještě dál.

Později jsme se spolužáky z vysoké školy založili Společnost přátel pro průzkum světa (SPPS) a začali organizovat akce spojené většinou s vysokohorskou turistikou – Karpaty, Skandy, Alpy, Ťan-šan, Aljašské hory, Tibet. A tohle nám vydrželo – společné akce pořádáme stále. Je to nejen příjemný aktivní odpočinek, ale obohacuje nás to o nové poznatky a hlavně utužujeme tak stará přátelství.

Dnešní mládež ten náš typ zálesácké turistiky už téměř neprovozuje. Asi jim to připadá příliš nepohodlné. Nevykládejte si má slova jako útok na současné mladé lidi – beru to – je jiná doba. Klasickému trempování už také odzvonilo.

https://www.youtube.com/watch?v=3mmjNM3cUwY

6, Sdělíte mi Váš názor na dospívající děti ve vztahu ke vzdělání, motivaci, vědomostem?

Lidé jsou už aspoň pět tisíc let stejní. Tedy v tom smyslu, že mají tutéž inteligenci, tytéž city a přání. Stejná je touha dětí po zařazení do společnosti, přiblížení se dospělým a stejný je i jejich pubertální vzdor a hledání vlastní cesty. Dřív byl přístup ke vzdělání obtížnější, teď je zase těžší zvládnout obrovský příval informací.

Škola to měla dříve snadnější v tom, že měla monopol na odborné informace a taky měla jasno v tom, co žákům předávat. My teď trochu tápeme. Informace si najdou žáci na internetu sami a rychle – my učitelé se tedy snažíme být jim průvodci, kteří ukážou co hledat a proč a hlavně, jak s tím potom naložit.

Důležité je umět vybrat informace k zapamatování. Tohle se podle mého názoru podceňuje. Často slýchám: „když tu informaci budu potřebovat, najdu ji na netu“. No ano, ale to platí o takových prostých otázkách jako třeba „jaké je hlavní město Burundi“ nebo „kdy jede vlak do Berouna“. Pravda, najdete tam i návod na stavbu rakety, ale chcete-li o něčem přemýšlet, musíte to mít v hlavě! Kdo jen hledá jednoduché odpovědi, nic nevymyslí.

Role učitele tedy není předávat informace – doba transmisivního pojetí pedagogiky je dávno za námi. Dnes musí učitel podněcovat zájem a organizovat práci žáků. Dobře to vystihl Plutarchos, když prohlásil: „Mysl není vědro, které má být naplněno, ale oheň, který je nutno zažehnout.“ Anebo trochu přízemněji Komenský: „Žáku přísluší práce, učiteli pak její řízení.“

Takže závěr: Nic nového pod sluncem. Lidé (žáci) jsou stejní, ale znají toho stále víc.

7, Jste také politikem. Jak k tomu došlo? A co cítíte po uplynulých 4 letech?

Před několika lety jsem se nechal přemluvit, abych se zapojil do komunální politiky. Tedy moc mě přemlouvat nemuseli – cítil jsem se na to a měl jsem do toho chuť. Když jsem se stal teplickým zastupitelem, naivně jsem si myslel, že se teď začne diskutovat o našich návrzích a že prosadíme spoustu novot, které zlepší život ve městě. Nestalo se.

Opozici neprošlo v zastupitelstvu prakticky nic. Vládnoucí koalice „držela basu“ a díky většině jednoho hlasu si vždy odhlasovala to své a vždy odmítla to naše. Někdy to bylo až směšné, když můj návrh odmítli a na příštím jednání navrhli sami totéž. Ale nezatrpkl jsem. Přijal jsem, že to takhle v politice chodí. To ovšem neznamená, že jsem se s tím smířil a že to nebudu chtít změnit.

8, Co Vám politika dala a co Vám vzala? Konkrétně která otázka v Teplicích Vás nejvíce pálí a jaké navrhujete řešení? Z čeho máte naopak radost?

Politika – ta komunální – mi vzala iluze o tom, že zastupitelstvo obce je moudrá rada starších usilující o blaho občanů. Po té čtyřleté zkušenosti jsem si zastupitele rozdělil do čtyř skupin. Štiky to jsou aktivní, draví lidé, kteří veškerou svou činnost směřují k tomu, aby byli zase zvoleni. Aktivně vystupují a hlásají názory, kterými se chtějí zavděčit voličům.

Další skupina jsou leklé ryby, které se jen vezou s proudem a za celé čtyři roky nepromluvili na mikrofon. Řídí se heslem „kdo nic nedělá, nic nezkazí – a kdo nic nezkazí, bude třeba zase zvolen“.

Vypravěči se pak vyznačují tím, že mají svůj názor a ten prezentují a někdy i docela urputně prosazují. S konkrétními návrhy však nepřicházejí. Poslední skupinou jsou nadšenci, kteří přicházejí s návrhy (někdy třeba ne zcela domyšlenými a propracovanými), a neúnavně vysvětlují, proč by to či ono bylo pro město a jeho občany dobré. Já se počítám k těm posledním, ale kdo ví, jak mě vidí ostatní.

Radosti jsem v politice moc nezažil – ale je příjemné vidět, že je v Teplicích řada lidí, kteří mají o své město zájem a jsou ochotni pracovat nezištně pro druhé.

 

9, Když jste Vy byl studentem střední školy, dokážete si vybavit, z čeho jste míval největší strach, obavy, radost? Bral jste školu (tenkrát) vážně?

Když jsem v roce 1974 nastoupil na teplické Gymnázium, byl jsem tichý a pilný student. Po roce jsem se rozkoukal a začal jsem zlobit. Školu jsem sice bral vážně – záleželo mi na tom, abych hladce prošel, ale byl jsem drzý, chodil jsem za školu, za děvčaty, pil alkohol… a dostával dvojky z chování. Nebylo to ale nic hrozného a v maturitním ročníku jsem „dostal rozum“ a v klidu jsem úspěšně odmaturoval.

Nejlíp mi šla matematika – na to jsem byl pyšný. Ale ani další předměty jsem se nemusel nijak intenzivně učit, takže mi zbývalo dost času na zábavu a vylomeniny. Ale taky jsem hodně chodil na brigády, abych si vydělal – kapesné mi na hospodu nestačilo.:-)

Ptala jste se na strach, obavy. Ne, středoškolská studia pro mne byla bezstarostným krásným obdobím. A čím chci být, to jsem věděl od sedmé třídy. A pořád jsem za tím šel a ani jsem nemusel překonávat žádná protivenství – vše šlo hladce.

Dal jsem si přihlášku na přírodovědeckou fakultu UK – učitelství matematiky a zeměpisu a hned mě vzali. Úspěšně jsem vystudoval a požádal o zaměstnání na Gymnáziu Teplice a opět mě hned vzali. Bylo to šťastné a úspěšné období.

10, V čem je Gymnázium Teplice jiné? Poprosím Vás o pár slov k Bioparku. Tato mini ZOO je unikátní určitě minimálně v tom, že ji žádná jiná škola nemá.

Gymnázium Teplice je v řadě ohledů výjimečnou školou. Na první místo bych kladl péči o talenty. Ty se snažíme (a troufnu si říci, že velmi úspěšně) rozvíjet pomocí specifické organizace studia (výukové skupiny pro talentované, volitelné a nepovinné předměty, individuální studijní plány) a zapojením do vědomostních a odborných soutěží.

Zvláštní na naší škole je také to, že součástí areálu je také budova bývalého kláštera s kaplí vyzdobenou v beuronském stylu. Neobyčejný je také příběh obnovy kaple, v němž sehráli hlavní roli naši žáci a absolventi.

Další raritou Gymnázia Teplice je skutečnost, že jsme zřejmě jediná škola na světě, která má vlastní zoologickou zahradu. V Bioparku GT chováme téměř 150 druhů zvířat. Namátkou jmenuji: dikobraz, lemur, lama, anakonda, zoborožec, klokan, krokodýl, karetka, anténovec, sovice, strašilka, surikata… Biopark je naší pýchou a rádi ho předvádíme veřejnosti.

Všechno, co jsem uvedl, je umožněno tím, že máme nadšený, pracovitý a obětavý pedagogický sbor. To je jednoznačně největší trumf naší školy.

11, Co nyní vnímáte jako největší výzvu v osobním, pracovním i politickém životě?

Práce mě těší a naplňuje. Ale přece jen cítím, že bych mohl být užitečný širšímu společenstvu, než je školní komunita. Proto jsem se rozhodl kandidovat do Senátu PČR. Mám v hlavě pár konkrétních záměrů, které chci obhajovat, ale za své nejdůležitější poslání považuji prosazování prosté lidské slušnosti, korektnosti, tolerance ve vztazích mezi lidmi a principu uvážlivé odbornosti v politickém rozhodování.

12, Co o Vás nikdo moc neví? Jaká je Vaše životní vize?

Nemám žádná velká tajemství a ta malá neprozradím.

Chci žít tak, abych byl prospěšný svému okolí. Prospěšný je ten, kdo šíří vzdělanost a dobré mravy, kdo je pracovitý, vstřícný a laskavý. Vím, zní to pateticky, ale já to přesně tak cítím.

S panem ředitelem jsme se sešla vícekrát. Vždy působil velmi lidsky. Můžeme namítnout, že tak působí hodně lidí a určitě je to pravda. Nebývá to často obvyklé v politické sféře. A na vyšších profesních postech. Opět jsem se přesvědčila o tom, že láskyplný přístup, inteligence a morálka můžou jít v ruku v ruce. Též o tom, že pokud je člověk ukotvený ve svém středu, každý jeho krok může být obohacující ať už v soukromí nebo ve veřejném životě.