Když jsem byla malá holka, děda mi říkával, že člověk může dokázat všechno co chce. Pokud tomu celým svým srdcem hluboce věří. Nestačí chtít. Člověk musí OPRAVDU chtít a hlavně věřit tomu co dělá. A potom každý den udělat krok ke svému cíli. Byla to moje první lekce tvoření skrze zákon přitažlivosti, aniž bych to tenkrát věděla.
Autor několika knižních bestsellerů, který několikrát z profesního vrcholu slezl dolů, aby mohl začít znovu ze startovní pozice. Kdykoli dosáhl maxima – v redakcích novin, televizi nebo vydavatelství časopisů, odešel a začal od nuly s novou výzvou.
Jak říká: ,, Ano, já to tak mám. Kdykoli mám pocit, že už nemám v dané oblasti co objevit a co rozvinout, odcházím jinam. Ve všech místech jsem už nemohl dostat se výš a já nenávidím stát na místě, i kdyby to mělo být na vrcholu.“
Muž, který řídí chod velmi úspěšného konceptu First Class. Autor čtyř knih. Všechny čtyři knihy jsou oficiálně bestsellery, prodalo se jich přes 100 000 kusů.
Přesto sám s pokorou říká: ,,Pořád je mnoho lidí, kteří se cítí bezradně, denně mi jich píše stále víc. Je tedy evidentní, že v tom, co dělám, tak úspěšný nejsem. Chcete-li porazit zlo, není vizitkou úspěchu to, že zlo je stále silnější.“
Ještě před maturitou a studiem práv na PF UK v Praze začal psát pro noviny. Vydržel to sedm let. Následujících 7 let věnoval televizi a posledních 7 let předtím, než založil internetový projekt First Class věnoval vydavatelství časopisů.
Těch bylo mnoho. Momentálně si vybavuji cestu s dědou autem. Řídil jsem (bylo mi čerstvě 18) a na každé červené jsem nadával. Děda mi řekl: “Všiml sis, že kdykoli padne červená, nadáváš, ale kdykoli projíždíš zelenou, neraduješ se?”
Trápil jsem se pro lidi, kteří se netrápili pro mě. Dával jsem druhé šance pořád jednomu člověku, ačkoli spousta jiných lidí čekala na tu první. Zbytečně jsem marnil čas svůj a druhých tím, že jsem je nechtěl nechat odejít, když milovali někoho jiného.
Bojoval jsem o to, abych získal zpátky někoho, kdo mě už dávno nemiloval, a při své hlouposti jsem si neuvědomil, že člověka, který mě nemiluje, v partnerském vztahu nepotřebuji; ale že potřebuji někoho přesně opačného.
Strach je jeden z pomocníků, kterému nejprve musíme porozumět. On nám říká: Bacha, dej si pozor, ale udělej to. Neříká nám: Bacha, tohle je příliš těžké, nedělej to.
Sevřen strachem jsem byl hodně jako malý kluk. Byl jsem v zajetí svých vlastních představ, hlavně v noci, kdy jsem se bál pohnout, zachumlaný v posteli, a byl jsem přesvědčen, že za skříní je strašidlo. Teprve čas mě naučil v té chvíli rozsvítit, jít se tam podívat a přesvědčit se, že mohu klidně spát.
S odstupem času za tuto zkušenost děkuji. Pochopil jsem, že největší bitvy se odehrávají v naší hlavě a že devadesát procent strachů, které máme, je zbytečných. Strach je jen představa.
Nevím, co myslíte pod pojmem úspěšný muž. Mám stránku, která má stále více fanoušků a čtenářů. Mám knihy, které jsou bestsellery. Nic z toho ale nevypovídá o úspěchu, úspěšný budu v okamžiku, kdy moje práce někomu pomůže.
Do té doby cítím jen absolutní pokoru vůči lidem, kteří se mi svěřují, a současně cítím velkou odpovědnost za každé slovo, které jim v reakci napíšu. Potřebuji, aby moje práce měla smysl a nebyla zbytečná.
V každém jiném případě v ní nebudu pokračovat. Svému egu se tímto omlouvám, ale nedokázal jsem ještě vůbec nic. Pořád je mnoho lidí, kteří se cítí bezradně, denně mi jich píše stále víc. Je tedy evidentní, že v tom, co dělám, tak úspěšný nejsem. Chcete-li porazit zlo, není vizitkou úspěchu to, že zlo je stále silnější.
Slyšel jsem, že není dobré jezdit autem proti zdi. Nemusím mít osobní zkušenost na to, abych tomu uvěřil. Stejné je to ve vztazích. Budeme-li sdílet zkušenosti, vyhneme se spoustě bolesti.
Lidstvo ovládá tuto planetu ne proto, že by člověk byl nejsilnější, největší, nejchytřejší, ale proto, že nejlépe spolupracuje. Proto se vyvíjí. Já nevím, jak funguje žárovka, nevím ani, jestli proud 220 voltů opravdu bolí, ale díky zkušenostem jiných lidí mohu mít užitek ze žárovky a nemusím mít zbytečnou bolest ze strkání prstů do zásuvky.
Sepsal bych závěť, abych vyřídil hmotné věci. A kdybych si nemohl vzít žádné lidi, zvolil bych nůž, zařízení na odsolování mořské vody a solární nabíječku.
Otec je stejný rodič jako matka, má svůj poloviční díl povinností a odpovědnosti – záleží, jak si to s partnerkou vykomunikuje. Konkrétně já mám hodně velký přesah.
Máme dvouletého syna, odmalička k němu vstávám v noci, večer se s ním koupu a uspávám ho. Vyprávím mu pohádky, zbožňuji jeho pokroky, trávím s ním co nejvíce času mohu.
Dvakrát do roka ho mám několik týdnů plně na starosti, když si partnerka jede odpočinout s kamarádkami někam k moři. Občas se mi daří ji “vystrnadit” i o víkendu.
Jsem s malým moc rád a jediné, co mu chci předat, je pozitivní příklad a podpora v rozvoji, bez ohledu na to, co ho právě baví.
Beru si věci hodně k srdci. Strašně mě bolí, když se vciťuji do něčího velkého problému a snažím se s ním najít cestu ven. Nedívám se na to zvenčí, ale pokouším se být maximálně empatický, vcítit se do celého přemýšlení člověka, jeho strachů, zranění z minulosti.
Denně mi tohle svěří okolo tří set lidí. To je přes sto tisíc případů ročně. Hodně mě to vyčerpává, ale pokaždé se mi energie vrátí v okamžiku, kdy se pomůže nastartovat znovu optimismus, pozitivní přemýšlení a pozitivní konání daného člověka.
Já vím, že se jeho život otočí, ale podmínka je jediná – ten člověk se nesmí vzdát. Teď se znovu blíží nejtěžší období roku – vánoční. Zase přijdou těžké případy. Nebude to snadné, ale já jsem do toho nešel s tím, že to snadné bude.
Kdybych se tak vnímal, nezakládal bych komunitu. Naopak, potřebuji kolem sebe lidi, pozitivní lidi, úspěšné lidi, spokojené lidi.
Odmalička hraji kolektivní sporty a nikdy jsem nepěstoval individuální. Ani šachy nebo scrabble mě nebaví, potřebuji sdílet vítězství i porážky.
Když jsem offline, nabíjím baterie. A nabíjím je proto, abych pak byl maximálně efektivní online. Nejsem vysedávač na počítači, na to nemám čas. Mám den rozplánovaný do přibližně 90 minutových pásem, které se změnově střídají.
Vstanu, sportuji, pracuji, jednám, sportuji, pracuji, jednám, do toho příbuzní, přátelé, rodina, čas pro dítě, čas pro partnerku, čas pro sebe. Třídění myšlenek je součástí těchto pásem – skvěle se mi přemýšlí při ranním běhání, plavání, v sauně, s lidmi.
Sám jsem úplně stejně rád jako s jinými lidmi. Změna je pro mě život. O samotě miluji přírodu, kde vypínám a jdu nazdařbůh nebo jen tak sedím ve stráni a koukám “do blba”.
Pak také čtení nebo poslouchání podcastů. Specifickým zážitkem je védská meditace, kterou zbožňuji po ránu nebo před usnutím. Je to jen 20 minut, ale obrovsky zregeneruji.
Chci, aby byla ku prospěchu druhým. Lidé mi bohužel v 99 procentech svěřují špatné zážitky, ne ty dobré, a abych pochopil jejich způsob přemýšlení a rozhodování, musím ty špatné zážitky bohužel nasát – jen tak porozumím tomu, proč se v nich ocitli, proč je nesetřesou a čeho se bojí.
Zkrátka když je člověk v bahně nebo na dně, musíte tam za ním. Není to příjemné, ale těm lidem pomáhá už to, že jim někdo naslouchá, že se jim snaží porozumět a být s nimi v každé nepříjemnosti.
Nedávno jsem potkal bývalého spolužáka z práv, dnes úspěšného advokáta, a on mi říkal, že to je duševní advokacie. To mě zaujalo. Podobně mě udivila snad jen Taťána Gregor Brzobohatá, která o mně řekla, že jsem doktor lidských duší.
Faktem je, že já tolik neřeším, jaký efekt to má na mě, spíše jak to pomáhá lidem, kteří mi důvěřují. To je ta energie, která se v dobrém vrací.
Moje plány jsou stále stejné. Den za dnem tu být pro ty, kteří o to stojí. Jestli bude další kniha, to záleží v první řadě na čtenářích. Jednak na tom, jestli jim i poslední, Protože, pomohla, protože jinak v tom pokračovat určitě nebudu, a jednak jestli ještě existují problémy, které není možné obsáhnout článkem na internetu, osobní komunikací nebo vydáním magazínu FC.V jiných zemích už FirstClass je, máme anglickou verzi, po světě se už prodává i první kniha 250 zákonů lásky / 250 Laws of Love. Pro mě ale jsou primární lidé tady v Česku a na Slovensku, protože s těmi primárně žiji a do jejich pozitivity, úspěchu a spokojenosti vkládám prakticky všechnu energii.
Aby za žádných okolností nevzdávali žádnou svou důležitou hodnotu. Pokud se snad komplikuje cesta, tak ať změní cestu, ale nikdy ne cíl.
Petře, děkuji Vám za rozhovor.
Kdo je autorka?
Bára je symbolem prospěšného myšlení v ČR a je také maminkou úžasných bytostí. Stojí za projektem osobního rozvoje Detoxikuj život, který pomohl tisícům lidí při objevování jejich sebehodnoty a probuzení vnitřní síly při vytváření prospěšnější verze jejich života. Je autorkou knih Detoxikuj život, trilogie Luna z lůna a bestselleru Maják v srdci.
Vytváří specifické fungující metody a online programy, díky nimž se lidé vrací ke své síle. Své poselství šíří prostřednictvím přednášek napříč Českem a Slovenskem a pořádáním vědomých seminářů a campů.