[ROZHOVOR] MgA. Maria Křepelková: ,, Rodiče nemocných dětí mají můj veliký obdiv.“

Život dětem je další dobrosrdečný koncept, který funguje již 18 let. Kam až může člověka zavát jeho zaměstnání?

Z jedné reportáže a z chuti cíleně podat pomocnou ruku transplantační jednotce vznikla nakonec obecně prospěšná společnost ŽIVOT DĚTEM. Díky empatii a laskavosti autorek projektu můžou stovky rodin lépe zvládat život s těžce nemocným dítětem.

Je paradoxní, že i když se vybralo mnoho milionů, potřeba peněz se zvyšuje. Je mnoho těžce nemocných dětí a organizace se snaží zvyšovat počet těch, kterým pomůže. Zapojíte se i Vy? Někdy stačí pár korun a ve chvíli kdy tento krok udělá více z nás, může mít další dítě o trochu lehčí úděl.

A tak, ať už jste z těch, kteří si ,,srdíčko“ každoročně kupují nebo z těch, kteří do dnešního dne studenty s nabídkou odháněli s myšlenkou ,,bůh ví, kam ty peníze jdou“ přeji pohodové čtení. A laskavé rozhodnutí nebo přesvědčení.

MgA. Maria Křepelková, ředitelka

1, Představte prosím čtenářům sebe a projekt Život dětem o.p.s. Kolik lidí se o projekt stará?

Naši neziskovou organizaci Život dětem jsme s kolegyní, Annou Strnadovou, založily v roce 2 000. Tehdy jsme točily v České televizi pořad Černé ovce a domluvily jsme se, že bychom rády pomohly transplantační jednotce kostní dřeně ve Fakultní nemocnici v Motole v Praze.

Byla to doba, kdy na této jednotce neměli bezpečné prostředí bez bakterií pro transplantované děti, hovořilo se o roztrhaných izolačních stanech, a to bylo prvním impulsem pro založení naší organizace.

Měly jsme velkou radost, když se podařilo motolské nemocnici pomoci. Samozřejmě pomohly peníze ze sbírek, ale také peníze státní, protože na základě našeho otevřeného dopisu parlamentu o situaci na transplantační jednotce kostní dřeně zajistil zdravotní výbor parlamentu, tehdy v čele se Zdeňkem Škromachem potřebnou částkou 80 miliónů korun a celá jednotka byla krásně zrekonstruována pro potřeby malých transplantovaných pacientů.

My jsme v motolské nemocnici během pár let pomohli částkou 22 miliónů korun ze sbírek Srdíčkové dny.

Právě veřejná sbírka Srdíčkové dny se stala naší hlavní náplní. Nejprve jsme pomáhali nemocnicím nejen v Praze, ale v celé naší republice a později jsme se zaměřili na pomoc konkrétním rodinám s vážně nemocnými dětmi, protože jsme pochopili, že právě tyto rodiny se k potřebným penězům na nejrůznější pomůcky dostávají nejhůře.

Protože jsme dostávali stále více a více žádostí, bylo přirozené, že jsme Srdíčkové dny pořádali třikrát ročně, na jaře, většinou v březnu, v polovině září a pak v prosinci kolem Mikuláše. Máme velkou radost, že naše Srdíčkové dny zná už velké množství lidí, že jim důvěřují a většinou si rádi koupí na ulici od studentů středních škol a učilišť naše sbírkové předměty – různobarevné plastové srdíčko s logem usměvavým sluníčkem, nejrůznější přívěsky nebo tolik oblíbené magnetky se zvířátky.

A máme radost z toho, že se do Srdíčkových dnů zapojují i firmy, dokonce samy od sebe, prostě nám napíšou na e-mail zivotdetem@zivotdetem.cz. Samozřejmě, čím více firem se zapojí, tím lépe. A stejně tak jsme vděčni za každou novou školu, která je ochotna se do Srdíčkových dnů zapojit. Bez těchto úžasných dobrovolníků bychom my pomáhat nemohli.

Samozřejmě postupem času přibyly nové způsoby získávání peněz pro nemocné děti. Kromě sbírek na ulici pořádáme nejrůznější akce, které většinou organizují dobrovolníci, kteří si nás vybrali, oslovili nás a našim prostřednictvím pomáhají těm, kteří to opravdu nutně potřebují.

• Máme radost ze společnosti Škoda Auto ČR, kde si zaměstnanci nechávají strhávat konkrétní částku měsíčně. Jednou za půl roku sama společnost k těmto penězům pro nemocné děti přidá 80%  ze svých vlastních firemních peněz z částky, kterou za půl roku darovali zaměstnanci.
• Těší nás Česká pošta, která dvakrát ročně pořádá velký nabídkový program na svých pobočkách a nabízí zákazníkům naše plastová srdíčka nebo samolepku Dávám srdce dětem.
•  A nesmírná radost je  z naší osmileté spolupráce se společností Lidl, která vždy v listopadu pořádá čtrnáctidenní sbírku Srdce dětem. Věnuje této sbírce neuvěřitelný prostor a úžasnou podporu. Jen a jen zásluhou této společnosti jsme letos získali pro nemocné děti šokující částku 30 miliónů korun. Za to společnosti a jejím zákazníkům patří opravdu obrovský dík.

Jsme malý kolektiv, je nás včetně účetní jenom devět, ale snažíme se, aby naše práce měla smysl, abychom pomohli těm nejpotřebnějším a nejbezbrannějším, prostě nemocným dětem a jejich rodičům, kteří jsou na pomoci ostatních závislí.

A určitě bychom měli všichni pomoci těm, kteří v životě neměli tolik štěstí jako ti, co vůbec netuší, jak náročná je celodenní péče o nemocné dítě.

2, Jak jste se k projektu dostala a co Vám osobně přináší?

Jak už jsem psala, Život dětem jsme založily před devatenácti lety, je to vlastně takové naše, dneska už dospělé dítě. Ale co si budeme povídat, i dospělé děti nás potřebují, někdy více než když byly malé a stejné je to s naší organizací.

Dneska nás potřebuje ještě více než kdysi. Čím více totiž pracujete, tím více se o vás ví a tím větší počet potřebných se na vás obrací. A stejné je to u nás. Někdy to vypadá, že se to nedá zvládnout. V současné době pomůžeme přibližně 700 – 800 dětem.

Navíc my nedarujeme peníze, ale vše potřebné rodinám nakupujeme, tím máme jistotu, že za peníze od dárců, kterých si velmi vážíme, koupíme skutečně to, co je pro děti nezbytné. Ale nakonec to vždycky zvládneme a máme velkou radost z dopisů, které nám rodiče píšou. Je to velká odměna za naši práci o večerech, sobotách i nedělích, prostě, tahle práce trvá vlastně pořád.

Posledních pět let točíme pravidelně reportáže o nemocných dětech, kterým pomáháme. Točím je sama, protože v České televizi jsem jako redaktorka točila reportáže dlouhých 15 let a musím říct, že je točím velmi ráda.

Setkávám se s rodinami, které mají vážně nemocné dítě, ale jsou plní síly, energie, naděje, laskavosti a na tváři mají úsměv. Jsou prostě obdivuhodní. Je neuvěřitelné, s jakým smířením a pochopením svůj těžký úděl nesou.

Všichni bychom se od nich měli učit. Pak by nám naše malicherné problémy připadaly směšné. Tohle se od nich učím. Pokoře, laskavosti a smíření. Je to velká škola a jsem ráda, že naše reportáže na youtube vidí opravdu hodně lidí a doufám, že to vnímají stejně, prostě najednou vědí, že měli v životě štěstí a že je normální pomoci těm, kteří by jinak zůstali na svůj těžký úděl sami.

3, S čím se potýkáte? Co Vás naopak mile překvapilo?

Přiznám se, že mě vždycky velmi trápí, když dostanu mail od profesorky ze střední školy, která mi napíše, že studenti se na ulici při Srdíčkových dnech opravdu hodně snažili, ale bohužel mají špatnou zkušenost, protože někteří naši občané na ně nebyli vlídní. No, prostě, musím to napsat naplno. Chovali se k těmto dětem jako naprostí hulváti.

A to jsem ještě slušná. Tyto lidi nechápu. Nikdo je k pomoci nenutí, nikdo neříká, že musejí přispět, dokonce jsem i schopna pochopit jejich častou námitku, že by nemocným dětem měl pomoci stát. Ale prostě to tak není. A tak jsme tady my všichni ostatní, relativně zdraví, relativně soběstační, relativně nezávislí a to nejmenší, co můžeme udělat, je přispět pár korunami.

A pokud je to pro někoho nepřijatelné, myslím, že může být na studenty pouze slušný. Snad si nepřeji tolik. A pak mě při každé sbírce znovu a znovu zarazí, že se objeví některý z příslušníků policie, ať městské nebo státní a vyžaduje po studentech originál povolení sbírky. To fakt nechápu. V ulicích máme třeba 2000 dvojic studentů a fakt si neumím představit, že by úředník, který musí sbírku povolit, vůbec zvládl na každou sbírku podepsat takové množství povolení sbírky.

A to jsme jedna jediná organizace. Kdyby měl podepisovat toto povolení v potřebném množství úplně pro všechny, tak by to určitě nemohl zvládnout. Pochopitelně musí stačit kopie tohoto povolení sbírky a originál je u nás uložený.

Toto je spíše takový úsměvný moment, ale docela mě to trápí, protože tyto nepříjemnosti pak odrazují školy od pomoci při pořádání sbírky a my bojujeme o každou školu, která nám pomůže. Velmi si těchto škol vážíme a samozřejmě bychom jich potřebovali co nejvíce.

Na druhé straně mám velkou radost z toho, že v malých městech, kde mají lidé tzv. hluboko do kapsy, jsou naše Srdíčkové dny opravdu úspěšné. Nesmírně si vážím lidí, kteří ze svého „ mála“ jsou ochotni přispět těm, kteří jsou na tom ještě hůř.

A trochu se stydím za velká města, kde ta lhostejnost je opravdu velmi výrazná. A moc bych si přála, aby velká krajská města, kde jsou na tom lidé ekonomicky velmi dobře, byla stejně chápavá jako ta mnohem, mnohem menší.

A co mě opravdu potěšilo?

Koncert na Staroměstském náměstí v sobotu 8.12. s názvem Rádio srdcem pro Život dětem. Nezbývá než poděkovat Evropě 2 a Frekvenci 1, generálnímu partnerovi koncertu společnosti Lidlu, všem umělcům, kteří bez nároků na honorář na koncertě vystupovali a taky všem společnostem, které v rámci koncertu předávaly šeky ve prospěch vážně nemocných dětí.

A naprosto mě dojalo, že v rámci sbírky Srdce dětem, která v Lidlu probíhala v listopadu, se podařilo od zákazníků vybrat úžasných 28 500 000 Kč a Lidl tuto částku doplnil na rovných 30 000 000 Kč. To jsme opravdu nečekali a mě to při přebírání šeku téměř rozbrečelo. Skutečně všem velký dík!

Je to všechno hodně peněz, ale věřte, že stále jich je zapotřebí víc. Těch žádostí k nám chodí velké množství a samozřejmě všem vyhovět nemůžeme. Proto, kdyby se teď v předvánoční čas chtěl někdo k dárcům přidat, může přispět libovolnou částkou na číslo účtu: 83297339/0800, může poslat dárcovskou SMS ve tvaru DMS ZIVOTDETEM30 nebo DMS ZIVOTDETEM60 či DMS ZIVOTDETEM90 na číslo 87777.

4, Vzpomenete si na nějaký pro Vás nejdojemnější moment?

Já jsem naměkko vlastně téměř při každé návštěvě v rodinách nemocných dětí.

• Dojala mě maminka, která si přála mít dítě, myslela si, že se jí narodí malá princezna a místo toho se jí narodila holčička, u které se brzy objevila svalová dystrofie.
• Nebo mladá maminka, která ještě vůbec nechtěla být maminkou, ale otěhotněla, a tak se rozhodla, že nebude cestovat, ani studovat, ale bude maminkou. A brzy po porodu se dozví, že její syn má rovněž svalovou dystrofiii. Hrůza.
• A pak jsem byla v rodině, kde na gauči leželo miminko, krásná panenka a maminka se mnou začala točit rozhovor a když popisovala nemoc své dcery, řekla, že jí budou rychle ochabovat svaly, nakonec vypoví službu plíce i srdce. Pak jsme šly za holčičkou a já nad ní polykala slzy. A skutečně, za pár měsíců jsme se dozvěděli, že ta malá hezká panenka umřela…

5, Co z Vašeho pohledu chybí rodinám nemocných dětí nejvíc? Čím lze pomáhat obecně?

Rodičům nemocných dětí toho chybí hodně. Pochopitelně peníze na nákup všech potřebných rehabilitačních pomůcek, invalidních vozíčků, různých kočárků a všech těch přístrojů, se kterými mohou děti cvičit.

Také jim chybí peníze na pravidelné speciální rehabilitace, které by v ideálním případě měly děti absolvovat minimálně čtyřikrát, na ozdravné pobyty u moře, které dětem kupříkladu s cystickou fibrózou nebo s nemocí motýlích křídel nesmírně pomáhají, ale taky třeba na slušné auto, kterým musejí své dítě vozit do nemocnice nebo na ty rehabilitace, je toho prostě hodně.

Ale taky jim chybí často pochopení. Třeba rodiče autistických dětí by velmi uvítali, kdyby veřejnost pochopila, že jejich dítě není nevychované, ale je prostě pouze jiné a určitě by těmto rodinám pomohla i podaná ruka při péči o dítě, prostě nějaký kamarád, který by měl chvíli času pro jejich dítě a oni by si aspoň na chvíli oddechli, protože nikdo z nás si neumí představit, co to znamená starat se 24 hodin o nemocné dítě.

6, Myslíte si, že je pro rodiče nutná psychická podpora? Kde ji čerpají?

Rodiče nemocných dětí zcela jistě psychickou podporu potřebují. Potřebujeme ji vlastně všichni a rodiče dětí, které jsou na tom špatně, mnohonásobně více. Často se sama divím a nechápu, kde ji čerpají.

Když mají štěstí, tak v rodině, to je velká úleva. Bohužel, občas se stává, že rodič, většinou maminka, zůstává na své trápení sama. A pak je to opravdu potíž. Jedna maminka mi při natáčení reportáže řekla, že tu podporu čerpá z úspěchu svého syna. A jsou to drobňoučké úspěchy….

Prostě tito rodiče jsou opravdu hodně silní. Jiná maminka mi řekla, že dostala nemocné dítě, protože tam nahoře vědí, že to ona zvládne. Byla úžasná. Opakuji, rodiče nemocných dětí mají můj veliký obdiv.

7, Jaký je Váš osobní názor na vědomou cestu životem? Na psychosomatiku? Věříte na sílu uzdravování skrze nahrazování starých vzorců v podvědomí?

Já osobně věřím, že existuje něco mezi nebem a zemí, co hlavou nepochopíme, ale to vůbec nevadí. Důležité je, že nám to pomáhá. Věřím, že platí ono rčení: věř a víra tvá tě uzdraví.

A jsem přesvědčena, že pokud mám v sobě psychickou pohodu, potom i fyzické problémy se lépe snášejí a dokonce, že i nemoci se lépe léčí, prostě, že zdraví člověka je duševní pohodovou velmi ovlivněno.

Sama jsem velmi vyrovnaná a optimistická, věřím lidem, mám je ráda a jsem přesvědčena, že v lidech je hodně dobrého. Umím se radovat z drobností. Miluji zvířata, potěší mě, když jde po ulici pejsek a je na něm vidět, jak je spokojený, protože ho vede jeho páníček,

8, Co si myslíte o myšlence projektu Detoxikuj život?

Každý si jde svou cestou a pokud někdy upadl, je zapotřebí, aby našel sílu a zvedl se. A když to nezvládne sám, je třeba, aby mu někdo pomohl. A vlastní detoxikace jak fyzická, tak psychická, je opravdu hodně důležitá, řekla bych, že dokonce pro život naprosto nezbytná.

9, Jaké děti se k vám dostanou, musí se přihlásit vždy samotná rodina?

Rodiny u nás musejí o dar požádat. Nově od roku 2019 přijímáme žádosti ve třech měsících v roce, a to v lednu, v dubnu a v srpnu (v tomto měsíci je třeba požádat o příspěvek i na leden a únor následujícího roku, tedy roku 2020).

O dar pro potřebné dítě může požádat i někdo jiný, třeba někdo z rodiny, kamarád a podobně, ale protože je třeba doložit příjem rodiny, zdravotní zprávu o dítěti, tak nakonec stejně musí rodina začít spolupracovat.

10, Co Vám v poslední době udělalo největší radost?

Mě asi nejvíc těší, že je mezi námi stále dostatek laskavých lidí, kteří ochotně otevřou svá srdce, když zjistí, že někdo jejich pomoc potřebuje.

Škoda jen, že ti, kteří si tuto pomoc mohou opravdu dovolit a ani by ji nepoznali, i kdyby to byly miliónové částky, v sobě tuto sebereflexi příliš nemají. Máme na to hezké přísloví: sytý hladovému nevěří.

11, Co byste chtěla vzkázat čtenářům rozhovoru?

Vašim čtenářům přeji klidné a spokojené vánoční svátky a do nového roku dostatek laskavých lidí kolem sebe, lidí, kteří umějí naslouchat, vnímat a když je třeba, tak pomoci.

Vím, o čem mluvím. Před půl rokem mi transplantovali ledvinu, ty první dny a týdny po transplantaci, to fakt není nic příjemného. Žiji sama, se svou krásnou fenkou a dvěma nalezenými kočičkami a věřte, že jsem byla dojatá k slzám, když jsem zjistila, že mám kolem sebe lidi, přátelé, kteří mi přišli pomoci.

A pomáhají mi vlastně pořád.

Takže, prosím, dívejte se kolem sebe a mějte oči otevřené. Třeba vás právě teď potřebuje někdo v okolí, jenom vy o tom nevíte.

Děkuji za rozhovor.