Sedím a hlavou mi pádí myšlenky, jedna za druhou. Syn leží v kočárku, zvědavě kouká na svou oblíbenou hračku a já čekám, až přijdeme na řadu. Na vedlejších židlích sedí dvě maminky. Jedna má s sebou asi tříletou holčičku, druhá zhruba stejně starého chlapečka.
Proč si nejdeš hrát sám, Matoušku, podívej Lucinka jak se nebojí. Matoušek svíral maminky ruku a odmítal se v nehostinné čekárně hnout z místa. Lucinka běhala po místnosti, zkoumala počítadlo na stěně, brala do ručiček jednotlivé letáky a šili s ní všichni čerti. Na první pohled možná úsměvná scéna.
Maminka Matouška přitvrdila. ,,Matouši pusť mi tu ruku a začni se trochu hýbat. Máš tady přece kamarádku. Lucinka se také nebojí, podívej.“ Matouš evidentně o Lucinku nestál a z jeho pohledu bylo více, než jasné, že to pro něj žádnou motivací není. Do ordinace jsem vstupovala za Matoušova řevu ve chvíli, kdy mu paní odtrhávala ručku od té její a postrkávala ho směrem k Lucince.
Začalo mi být smutno a vybavila jsem si všechna prohlášení rodičů, která občas někde slýcháváme všichni. Všechna ta slova, která zavání srovnáváním dětských duší, jejich umu a všeho toho, co už by přece měly děti dělat jako ten, či onen.
Někteří z nás to neříkají dětem přímo a glosují si podobně alespoň mezi dospěláky a nebo pro sebe v duchu.
Rodiče, přestaňte s tím! Většina z nás si vůbec nepřipouští, co podobným jednáním nebo smýšlením svým dětem způsobuje. Je opravdu jedno, zda to potomkům říkáte nebo zda si to ,,pouze“ myslíte, děti jsou napojené na svoje vnitřní Já a svou vnitřní navigaci (intuici) používají na jedničku!
Čtou z vašich gest, výrazů v obličeji, tichých povzdechů, z nahrbení vašich zad nebo z mimiky. A ať je to váš záměr nebo není, vnímají toto:
Jenže každá strana mince má dvě strany. A někdy zkrátka nedomýšlíme, jak se dítě může u našich ,,dobře“ míněných poznámek cítit.
Jak by bylo vám, kdyby vám vaše dítě sdělilo, že:
Myslíte, že by vás podobné věty nebolely? Možná by vás ranily a možná byste se dokonce dostaly do stavu naštvanosti a ukřivděnosti s myšlenkami typu:
Většina z nás by cítila smutek, bolest, splín, a získala by pocit nedostatečnosti. Jenže, pokud to tak je, proč to děláme dětem?
Víte, to co v minulosti na pole naší mysli někdo zaseje, to tam zkrátka je. A dokud to nenajdeme a nevyrýpneme jako zbytečný plevel, bude nám to škodit (často na nevědomé úrovni) do konce života.
Pamatuji si na jednu spolužačku, říkejme jí třeba Lidka. Tenkrát jsme se potkaly poprvé. Všichni s kornoutem v ruce, důležití až na půdu. Radost v dětských očích byla patrná, ostatně spousta z nás se do školy těšila. Nevěděli jsme, co nás čeká. Měli jsme školní svět spojený s určitým nedostižným dospěláctvím, voňavou novou aktovkou a kornoutem plným dobrot.
Stáli jsme na prostorném nádvoří naší školy, někteří jsme se znali již ze školky, jiní po sobě stydlivě pokukovali nebo začínali svoje první rozhovory.
Lidka s maminkou stály opodál. Holčička se nudila, jedla sušenku a kopala červenou lakovkou do kamínku, pohled měla sklopený k zemi. Jeden kamínek se odmítl od chodníku odrazit, botička do něj narazila a na lakovce se objevil šrám. V tu chvíli maminka spustila.
Vyčetla jí zničenou botu, neopomněla zdůraznit, že žádné jiné dítě (nechť se Lidka rozhlédne), se tak nechová. Také dodala, že by Lidka udělala lépe, kdyby si vzala jablko a občas se zvážila, protože její sestřenice jí ovoce a zeleninu, chodí na gymnastiku, není tlustá a věci neničí. Tenkrát mi jí bylo strašně líto.
Lidka se schoulila do sebe, sušenku schovala do aktovky a mlčela. V očích měla slzy. Celou první třídu se s vyplazeným jazykem hnala za co největším počtem hvězdiček v notýsku a když se jí něco nepovedlo, vždycky pronesla něco v tom smyslu, že Eva je lepší. Eva byla její sestřenice.
Co já vím, na prvním stupni se svého prokletí nezbavila. Potom se odstěhovaly s maminkou do jiného města. Pevně věřím, že v dospělosti svou sebe hodnotu našla, i když většina mých zkušeností s klienty svědčí o opaku. Všechna zranění a příkoří si táhneme ve formě zažitých přesvědčení jako balvan kolem krku.
Jasně, Lidky maminka mohla mít špatný den, mohlo toho na ní být moc. Určitě neměla záměr zranit svou dcerku. Možná jen chtěla, aby jednou netrpěla nadváhou a uměla se chovat. Sama určitě vyrůstala v něčem podobném, na nějaké city se moc ohledů nebralo.
A tak se stane to, že jenom opakujeme to, co máme zaryté hluboko pod kůží z našeho dětství. Pamatujete si to ještě? Jak srovnávali nás?
Sousedovic Irenka byla lepší v běhu, měla vždy hotové úkoly snad ještě, než si sundala boty po příchodu ze školy a ráda utírala nádobí! Vtipné(?) na tom je, že když jsme daly s Irenou řeč o 15 let později, s údivem jsme zjistily, že ona měla na talíři zase mě!
Prý jsem byla tichá, slušně vychovaná a neřvala jsem po chodbě. Také jsem měla jedničku z češtiny a na gympl mě vzali na první pokus. No zasmály jsme se tomu, i když s určitou pachutí v puse.
Některé teze říkají, že srovnávání problém není, pokud přitom zachováváme objektivitu. To znamená něco jako, že
Ach jo, podívej se Janička, ta je ale šikovná – V POŘÁDKU NENÍ, protože děti vnímají, že jsou nedostatečné…
Janička je šikovnější, ale nic se neděje – V POŘÁDKU JE, tam to děti nevnímají…
Abychom v dospělosti marně hledali spojení se svým vnitřním Já, které ušlápnuté a bolavé pod tíhou ryze ,,objektivních“ argumentů mlčí? Zapomene na vlastní přání a touhy pod tíhou ,,jistoty“, že stejně neuspěje, protože je přece tolik lepších…
Nenakládejte si na sebe příliš, milí rodiče. Možná se nedokážete vymanit ze starých a zajetých kolejí hned. Ono je to i logické, protože ty porovnávací váhy, v tom jedinečném rodičovském světě, jsou přítomné naprosto všude.
Přijměte realitu, že ten pocit nejistoty, který jste tenkrát v dětství měli i vy, se ještě párkrát vynoří. Žádný (zlo)zvyk nemůžete překonat za hodinu, ale přesto můžete udělat něco obrovského hned teď.
Zkrátka nic neříkejte, spolkněte výčitky, zastavte porovnávací destruktivní monolog, který se vám dere na jazyk. Nevolte přímý zásah do dětského podvědomí, volte nový, myšlenkový proud, který vám připomene, čím vším je VAŠE DÍTĚ JEDINEČNÉ.
Víte, hodně z nás má utkvělý pocit, že když nezačneme dítě porovnávat my, začne s tím naše okolí. Na mysl nám přicházejí myšlenky typu, že svět kolem nás je krutý. A pokud dítě nepřipravíme na náraz s vnějším světem, bude na tom později mnohem hůř.
Rodinné prostředí má být bezpečné, plné láskyplnosti a jistoty. Právě od toho se odvíjí, CO SI NAŠE DÍTĚ VEZME Z JAKÉKOLI BUDOUCÍ NEKOMFORTNÍ SITUACE A JAK NA NĚ BUDE REAGOVAT.
Je jasné, že svět se nezmění v naprosto bezpečný, růžový ráj, ve kterém budou naše dítě všichni s úsměvem od ucha k uchu opečovávat a vítat. Není v naší moci ho zachránit před každým nepříjemným dialogem, porovnáváním od ostatních nebo od ponižujících manévrů slabochů.
V naší moci je fakt, že prospěšným přístupem můžeme posílit sebe hodnotu našeho dítěte. Můžeme ho naučit, že nebude brát svoje nezdary jako tragické chyby, které ho uvrhnou do skupiny lůzrů, ale jako situace, ze kterých má možnost načerpat zkušenosti, které mu budu na jeho životní pouti pomáhat dál.
Poněvadž… cesta bez překážek…nikam nevede. A jestli hledáte svoje štěstí v životě a máte pocit, že prozatím marně, třeba vám pomůže moje psaní tady.
Od srdce do srdce Baru
PS: Tady najdete pár slov o mně.
A chcete-li něco ve svém životě změnit, je spousta možností, jak ZCELA ZDARMA ZAČÍT.
Kdo je autorka?
Bára je symbolem prospěšného myšlení v ČR a je také maminkou úžasných bytostí. Stojí za projektem osobního rozvoje Detoxikuj život, který pomohl tisícům lidí při objevování jejich sebehodnoty a probuzení vnitřní síly při vytváření prospěšnější verze jejich života. Je autorkou knih Detoxikuj život, trilogie Luna z lůna a bestselleru Maják v srdci.
Vytváří specifické fungující metody a online programy, díky nimž se lidé vrací ke své síle. Své poselství šíří prostřednictvím přednášek napříč Českem a Slovenskem a pořádáním vědomých seminářů a campů.