Perfektní žena i máma aneb Deka z cizích představ

Nedávno jsem stála ve frontě a zcela nedobrovolně vyslechla pár telefonických rozhovorů.

Jen pro představu a možná pro pobavení, i když zábavné z toho není nic. V kolik bude večeře (z telefonátu bylo patrné, že šlo o syna, který studuje Gymnázium), ztráta šály (zřejmě maminka volané), licitování ohledně psa (muž se vehementně snažil přimět potomka k vyvenčení JEHO psa, ale marně) i nutkání zřejmě dcery oznámit, že bude lyžák (šlo o fakt, že je třeba koupit nové lyže, protože ty dva roky staré jsou totální trapas).

Ztrátu iluzí neřešil nikdo, na to v dnešní době není čas. Co ale funguje skvěle, je neustálé se popohánění a bičování k dalším a dalším úkolům. Hlavně k těm, které naplňují představy o spokojenosti – OSTATNÍCH.

Kolem osobního rozvoje je dneska poměrně slušné haló. No nejen dneska, už několik let. Někteří hltají příručky, jiní čtou knihy, studují filozofické a psychologické názory, navštěvují semináře, konzultují tíživé otázky z přáteli, navštěvují poradce nebo vyhledávají kouče. Strýček Google je také dobrou pomůckou a vyhledat lze díky němu kde co.

Otázka, kterou si pokládám je o tom, zda opravdu musíme projít tou cestou chyb, omylů, dřiny a hledání. Zda je nutné, na sebe naložit náklad složený z představ ostatních lidí, jako na mulu. Zda je nutné si nechat ubližovat, snažit se tolerovat výstřelky, které vám jsou proti srsti a dělat jako, že to je v rámci tolerance v pohodě.

Když jsme dětmi, máme čisté, pružné podvědomí, takovou úžasnou zahrádku napojenou na svou duši. Potom vyrůstáme a kde kdo z našeho okolí se snaží uzmout nějaký ten záhon pro sebe. Pro své představy, které mylně žijí v dojmu, že vědí, co chce někdo jiný. Člověk nemusí být extra filozof, aby tu podobnost s opravdovou zahradou neviděl. Vždyť to zkuste, zryjte si pár záhonků u babičky na zahrádce a sledujte, kolik lidí se vám bude snažit najednou říkat, co máte zasadit a kam.

Ze všech stran se dnes valí nevyžádané informace. Ostatně vždyť i psychické propady a potíže lidí pramení z toho chaosu, který člověk vstřebává celý den proti své vůli (pokud zrovna není uklizený na hájovně v lese). Ať už se vydáte kamkoliv, děje se to.

Energetickým polem, které vyzařujeme a vibrační energií, kterou jsme neustále proudí nějaké cizí vlivy. A ne, nemám na mysli pouze mobilní signál, wifi nebo jiné úžasné moderní vynálezy. Jde o podprahové reklamy, neustálý proud negativních informací z médií, tlak na výkon v zaměstnání, sebetrýznění neexistující dokonalostí, jenž nás iluzorně obklopuje ze všech stran.

Ano, to je k zbláznění. Nebo pobídka k odpojení (ale to vás budou mít také za blázna). Nebo možná pobídka k udělat sondu do sebe sama, jenž odhalí o čem to celé v nás a kolem nás vlastně je.

Je zajímavé, že mnoho lidí se začne o svou duši zajímat ve chvíli, kdy jsou na dně. Do té doby totiž není čas!

Až ve chvíli, kdy dojde k úmrtí v nejbližším okolí, k rozvodu, k finančnímu krachu nebo přijde ztráta zaměstnání. Ve chvíli, kdy nás atakují stále se opakující úzkostné stavy, hromadí se v nás nesnesitelné pocity pramenící z ignorované stresové zátěže nebo již klepe na dveře regulérní syndrom vyhoření. Též můžeme řešit příznaky chronických onemocnění nebo vážnou diagnózu, která nás srazí na lopatky. Tak teprve potom začneme řešit, proč se nám tohle všechno děje…

Většinou až tehdy pochopíme, že role obětního beránka nikdy nikomu neprospěla a naše neustálá pomoc těm, kteří o to ani nestojí není k užitku, ale spíše k totálnímu kolapsu. Čeho? Organismu i bláhových představ.

Jsou tři