Kdy jindy, než pár dní nebo týdnů před vánočními svátky pociťují mnozí rodiče a maminky samoživitelky v nouzi větší tlak a bolest? Většina rodičů vyloženě miluje okamžiky, kdy se jejich dětem rozzáří oči u vánočního stromečku. Kdy se ti menší neohrabaně dobývají do barevně zabalených krabic a ti větší, s touhou najít vytoužený dárek trhají vánoční papír.

I já (a to se nepovažuji za materialistku) jsem se přistihla loňský rok na chvíli u toho, jak s dojetím přihlížím na synův posed před stromečkem.

Jenže mnozí lidé přežívají každý den ve stresu, zda bude z čeho uvařit. Někteří jsou rádi, pokud dětem přilepší alespoň na talíři. Ano, tato situace je z jednoho pohledu deprimující. Smutné dětské pohledy do výloh plných nedostupných hraček jsou pro rodiče poměrně zatěžkávací zkouškou.

Nový podcast Detoxikuj život

Přicházím k vám s podcastem, který jsem tvořila celým srdcem. V každé epizodě sdílím své nejhlubší vhledy o vědomém tvoření reality, otevřeně mluvím o odvaze být sám sebou a o životě, který rezonuje s vaším nitrem.

Detoxikuj život je cestou do hloubky – k vnitřní transformaci, která začíná uvnitř vás.

Spotify Apple Podcasts

Ale pokud nám opravdu jde o to, jaký vyroste z dítěte člověk, tak bychom měli umět připustit fakt, že toto všechno jsou opravdu nepodstatné věci. Lpíme na nich povětšinou proto, že na nich lpí okolí.

Necháváme se strhnout nesmyslným přesvědčením, že bez dárků nejsou vánoce a pro děti již vůbec ne.

Tato hloupá lavina dospěla do fáze, kdy si lidé berou půjčky na uspokojení nároků okolí na kvalitu a kvantitu ,,vhodných“ dárků.

Kdy se maminky samoživitelky budí každou noc se strachem, kde vzít peníze na to, aby mohly v hračkárně vybrat alespoň něco.

Kdy se mnozí rodiče nechávají zneužívat svým zaměstnavatelem a jsou v práci navíc desítky hodin, aby dostali alespoň nějakou odměnu.

Kdy lidé po práci chodí za směšný vyděračský plat na brigádu po nocích vybalovat zboží jen aby obstáli v očích těch, kteří jsou na tom finančně lépe.

A PROČ? Obstát před kým? Před těmi, kteří mají nestoudnou drzost ostatní lidi soudit?

• Kolik z vás to dělá opravdu pro sebe a z vlastního přesvědčení? A kolik z vás to dělá proto, že to tak dělají ostatní? Buďme k sobě upřímní.
• Jak moc nás ovlivňuje to, co očekávají jiní? Standardy, které nastavují?
• Srovnání, kterým musí čelit potomek ve škole? Na kroužku nebo venku mezi dětmi, které rodiče vedou k tomu, že značková bunda je nutnost?

Je to na zvracení.

Jarmilce je 26 let. Od 4 let byla v dětském domově. Maminka propadla drogám a nedokázala se vrátit zpět do života. Tatínek o Jarmilku nejevil zájem již od narození. V dětském domově vystudovala gymnázium. Poté šla do Prahy na kolej. Studovala úspěšně vysokou školu, živily ji dvě brigády.

Potom na stáži potkala Honzu. Honza byl z úplné rodiny, tatínek je lékař a maminka účetní. Jarmilka se zamilovala. S Honzou chodila dva roky. Po ukončení VŠ otěhotněla. A teprve potom to začalo. Honza nešel pro ránu daleko, Jarmilce každý den říkal, jak má být ráda, že ho má. Kdo by prý chtěl holku z dětského domova. A ona mlčela (a ano, v té době o sobě pochybovala).

Takto ji tyranizoval až do porodu. Po porodu se Jarmilka zhroutila. A vše vyšlo najevo poté, co se svěřila sestřičce v porodnici. Ta si to nenechala pro sebe. Zkrátím to. Jarmilka skončila s dcerkou v azylovém domě. Tam nyní žijí pátý měsíc. O dcerku se vzorně stará a tak Honzovi snahy o to, udělat z Jarmilky sociální případ s depresí a holčičku jí sebrat nevyšla. 

Když sedíte naproti slečně, která si v životě vytáhla snad všechny špatné karty a přes to všechno jde s odhodláním dál, chápete co je opravdu důležité.

Každý výchovný poradce nebo učitelka ze základní školy vám řeknou, že problematická mládež se rekrutuje z dětí, které vyrůstaly v chudých poměrech.

JENŽE OTÁZKOU JE, CO JSOU TO CHUDÉ POMĚRY?

Zda jde o prostředí, kde rodiče dítě neustále podceňují, sráží, ponižují a demotivují vlastním negativním náhledem na život.

Nebo o prostředí, kde sice maminka každý den počítá finanční rezervu na něco lepšího, než je suchý rohlík, ale věří v lepší zítřek. 

A zároveň dělá maximum pro to, aby v dítěti podněcovala touhu něco dokázat, něco se naučit bez obligátních vět: ,, Máme prostě smůlu a musíš se s tím smířit. Celý náš život je na dvě věci. Nemysli si, že na tebe čeká snad něco lepšího.“

Víte, ve chvíli kdy pojmete vánoční svátky bez komerčních nesmyslů, tak zjistíte mnohé:

1. TO DŮLEŽITÉ JE SKORO ZDARMA:

Rodinná setkávání. Procházka nazdobeným městem nebo vánoční tržnicí s horkou čokoládou v ruce. Dětské tvoření v různých spolcích, vytváření krmítka pro ptáčky u dědy a následné pozorování jejich sletu za oknem.

Organizace předvánočního výměnného bazaru pro maminky z okolí nebo vyrábění dárků pro nejbližší se zapojením vlastních originálních nápadů. Příjemné posezení s kamarádkou u čaje se skořicí a návštěva u tetičky, na kterou během roku nemáme příliš času…

2. DĚTEM NENÍ TŘEBA UKAZOVAT LÁSKU POČTEM DARŮ:

Kvalitně strávený čas se cení mnohonásobně více. A tak jestli se vám nechce něco vytvářet, namalujte dárkový poukaz třeba na rodinnou bojovku nebo na soutěž o nejhezčího sněhuláka. Zážitek vám nikdy nikdo nevezme a děti budou mít o čem vyprávět.

3. MNOHO ORIGINÁLNÍCH DÁRKŮ LZE VYROBIT:

Neumíte šít? No a? Požádejte sousedku, která to umí a na oplátku jí napečte cukroví a pomáhejte s úklidem. Kromě toho, že vám pomůže ušít sukni pro neteř jí dáte to nejcennější, pocit, že je stále potřebná.

Také můžete uplést šálu, vytvořit ozdobný květináč nebo vyrobit domácí mýdlo. To zvládne podle návodu z internetu opravdu každý. Vyšijte ubrus, namalujte vlastní originální obrázek nebo nalepte do rámečku koláž z fotografií.

To jsou dárky, které nejen, že skoro nic nestojí, ale mají nějakou osobní vypovídající hodnotu, která s časem poroste.

4. OBVIŇOVÁNÍ SE A POCIT NEDOSTATEČNOSTI LZE NAHRADIT TRVALE NOVÝM ŽIVOTNÍM PROGRAMEM:

To jediné má pro šťastnější budoucnost opravdový smysl. Důvěřujte sobě a na to, co si myslí paní Vomáčková, se zkrátka vykašlete. Uvidíte, jak se vám časem uleví. Tady najdete stránku s pomocí pro každého zdarma.

Ve chvíli kdy pochopíme, že ulpívání na pomíjivém materiálním nikam nevede, můžeme zaměřit pozornost tam, kde to má smysl. Na lásku, pomoc a vytváření takového prostředí, které všechny kolem nás začne inspirovat k lepším činům.

A co považuji já za největší poselství z mého dětství od dědy? Jeho slova v mém památníku:

Když mi je napsal, byla jsem naštvaná. Chtěla jsem obrázek a místo toho… Tak jsem tu stránku vytrhla. Druhý den jsem se dědovi omluvila a on mi to napsal do památníku ještě jednou.

A dnes opravdu nevzpomínám na hmotné dárky, první se mi vždy vybaví tato stránka.

S láskou, vaše Baru.