Dlouho jsem přemýšlela, zda tento článek napsat. V rámci sebereflexe, se píchat do vosího hnízda, nechce zřejmě nikomu. Jenže potom jsem si uvědomila jednu zásadní věc.

I já byla před lety v situaci, která mi nyní s odstupem času připadá absurdní.  Žila jsem v přesvědčení, že kvalitu a štěstí mého života ovlivňuje svět kolem… A když ne úplně, určitě z výrazné části.

Ukazovat prstem a hledat viníky ve svém okolí je docela rozšířená disciplína. Možná to znáte i vy.

• Nezvedli vám v práci plat? Může za to kolegyně, která si otočila vedoucí kolem prstu a určitě o vás nemluví v superlativech. Nebo šéf, který vás nemá rád.
• Hádáte se neustále s protějškem? Může za to tchyně, která vám strká nos do života. Kamarádka manžela, která neustále zbrojí proti vám nebo dalších XXX viníků.
• Vnímáte nespokojenost s vlastním tělem? Můžou za to rodiče, kteří vás od malička cpali vším možným, díky čemuž máte nadváhu.
• Cítíte se neschopní, nemilovaní a k ničemu? Obviňujete sebe sama ze všeho, co se kolem vás děje a nebo shazujete vinu na všechny kolem.
• Nevyšel vám už několikátý partnerský vztah? Prostě normální chlapi/ženy došli a člověk se s tím musí nějak smířit.
• Je vám protějšek nevěrný? Věděli jste to od začátku, že k tomu jistě dojde.
• Děti vás neposlouchají a dělají si co chtějí? Je to jasné, když vám nikdo doma nepomůže a ještě si ve výchovných názorech v rodině nerozumíte.
• Jste vyčerpaní, unavení a totálně psychicky na dně? Přece zažíváte těžký den/měsíc/rok/období tak se není čemu divit.

Pokud žijete v podobném myšlenkovém nastavení a život vnímáte jako boj, strastiplnou pouť nebo závod, který je plný obtížných překážek, zastavte se na chvíli a věnujte čas následujícím řádkům.

Fakt, že jsem si myslela, že jsou ti, kteří mají štěstí a potom také ti, kteří ho nemají a jejich osud je jasně napsaný černou barvou, mi znemožňoval najít cestu ke štěstí a k vědomé tvorbě toho, co chci, mnoho let.

Byl to jeden z největších omylů mého žití a den, kdy jsem si uvědomila, že je to úplně jinak, považuji za znovuzrození.

Ostatně jak jinak nazvat chvíli, kdy si plně uvědomíte, že to, co žijete, vytváříte POUZE A JENOM VY SAMI?

Žijeme sice v moderní společnosti, proti našim babičkám, prababičkám a předkům vůbec zažíváme blahobyt, ale jsme nejvíc nespokojení. Většina z nás zažívá velmi často pocity nespokojenosti, frustrace, deprivace, vzteku a nenaplněnosti. Někteří s těmito pocity chodí spát a zase s nimi každý den otevírají oči po ránu.

Z čeho to pramení?

Napadlo vás někdy se ponořit? Opustit ten monotónní kolotoč každodenních navyklých drah a hledat příčinu?

Kolikrát jste si položili některou z těchto otázek?

• Co opravdu od života chci? Já jako já, ne protože to očekává někdo jiný?
• Co mě činí opravdu šťastným? A co dělám pro to, abych to mohl dělat co nejčastěji?
• Co mě naplňuje nespokojeností? Co je tou příčinou, že jsem nespokojený/á?
• Jaký mám záměr na příští rok/pět let? Kam směřuji  a proč (co mi to přinese)?
• Jak si v neoblíbené činnosti můžu najít něco, co mě bude bavit? Jak můžu tuto věc změnit?
• Jsem šťastná/ý? Jak by měl můj život vypadat, aby tomu tak bylo?

Možná patříte mezi lidi, kteří si tyto otázky nepokládají vůbec a snažíte se jen nějak přežít každý následující den. Možná si tyto otázky pokládáte, když se láme rok s rokem a za pár týdnů pod nánosem povinností jaksi zapomínáte, že jste chtěli vytáhnout na světlo věci, které vás hluboce trápí.

A možná se sami sebe na tyto a podobné otázky ptáte neustále, ale nemůžete najít odpovědi. Nebo sílu něco ve svém životě opravdu změnit. A tento fakt vás znovu a  znovu uvádí do stavu beznaděje a odevzdanosti s tím, co žijete nyní.

Víte, že jen 20% lidí hledá někdy v nějaké životné etapě aktivně cestu, jak svůj životní scénář opravdu změnit? A z těch 20% lidí, kteří svou realitu změnit chtějí, navštěvují přednášky, čtou knihy, účastní se různých seminářů, to dokáží asi 3%? To je hodně smutné číslo.

Jestli i vy vnímáte, ŽE TO, CO ŽIJETE, UŽ ŽÍT NECHCETE a děláte z vašeho pohledu maximum pro změnu, ale bez výsledku, bude příčina někde jinde.

Zkusíme si nalít čistého vína a bez příkras si napsat, o čem cesta k životnímu štěstí vážně je. Protože se v mojí terapeutické praxi velmi často setkávám s tím, že lidé žijí v iluzi, že nějaké kroky ke změně podnikají, ale z objektivního pohledu to není pravda.

Jako hlavní problém dnešní doby spatřuji to, že hledáme automaticky pohodlnou cestu. Snažíme se získat všechno hned, nejrychleji a bez vynaloženého úsilí.

Většina lidí vůbec nerozumí tomu, jak naše vnitřní vyšší Já komplexně funguje. Co je nutné dělat proto, aby měl člověk vůbec šanci najít cestu k sobě sama.

Dnešní společnost nahrává životu ve falešné povrchní realitě, která s tou skutečnou realitou pod povrchem, nemá společného vůbec nic. A začíná to bohužel již v dětství.

Ono se ani není čemu divit, všichni se nějakým způsobem učíme skrze prožité zkušenosti a snažíme se okoukat jakým způsobem reaguje na konkrétní situaci naše okolí.

Nasáváme neprospěšné vzorce chování, přebíráme rigidně názory, které propagují autority (rodiče, prarodiče, učitelé, trenéři…), protože z jejich pohledu jsou správné.

V dětství moc nepřemýšlíme o tom, že můžeme projevit vlastní názor, poněvadž to zkusíme jednou nebo dvakrát a bývá nám velmi rychle dáno najevo, kdo je tady pánem.

A tak se přizpůsobíme, snažíme se zavděčit, plnit příkazy, naplnit jejich touhu o tom, jací máme být.

A tady začíná obrovský problém, který startuje zvláštní hru. Žijeme svůj život podle cizího scénáře. A naše sny, touhy a přání se krčí někde upozaděné v rohu naší mysli. 

No a když si občas to svoje slovo prosadí, jsou jejich hlasy rychle umlčeny…

• Mami, chtěl bych dostavět ten hrad…  (ne, teď je večeře!)
• Tati, zkusil bych ten konkurs do filmu… (na to zapomeň, raději se uč do školy)
• Chtěla bych na DAMU (vystuduješ něco normálního, konec diskuze)
• Já si nechci hrát s Alenou… (nedělej potíže, dobře víš, že se kamarádíme roky a nevím, co ti na ní vadí)
• Chci být jednou malířem… (přestaň snít o blbostech a jdi vypočítat ty příklady)
• Já bych rád chodil na klavír, fotbal mě nebaví… (co bych já dal za to, mít možnost hrát fotbal a ty místo vděku takhle?)
• Budu bohatý… (u nás nikdo nikdy peníze neměl a i ty se smiř s tím, že nebudeš mít nic)
• Jednou si najdu hodného muže… (to určitě, podívej se, jak jsem dopadla já, spíš počítej s tím, že chlapi jsou hajzlové)

Těch příkladů by mohly být stovky, možná tisíce. Pohřbené sny, iluze, touhy a hlavně puzení být tím, KDO OPRAVDU JSME.

Nasáváme do sebe neprospěšné a destruktivní informace, které v našem okolí často slýcháme. A to vše děláme automaticky, aniž bychom věděli, že touto skutečností určujeme to, jak budeme následující roky žít.

A dělají to nevědomě i naši rodiče a všichni ti, kteří to s námi možná ,,myslí dobře“, ale tím, co dělají, co říkají a co v nás zasévají, docílí přesného opaku.

Paradoxem je, že když trochu vyrosteme a začneme hledat svou cestu, používáme ty samé metody k tomu, abychom sami před sebou zdůvodnili, proč náš život bude stát za dvě věci.

Spousta lidí se nachází v jedné z těchto skupin:

• V první skupině jsou lidé, kteří svůj život přežívají nevědomě den po dni s pocitem, že karty osudu byly rozdány a oni se musí spokojit s tím, co mají. Ať se jim to líbí nebo ne.
• Ve druhé skupině jsou ti, kteří žijí tím, že se na nich podepsali rodiče a jiní lidé, kteří je doprovázeli v dětství. Svádí na ně vinu za to, co se jim v jejich životech děje. Jsou pohlceni životní rolí oběti a odmítají použít jinou optiku, aby viděli cestu z tunelu ven.
• Ve třetí skupině jsou lidé, kteří mají sebereflexi a dokáží odhalit původce jejich potíží. Většinou se dopracují k tomu, že už v roli oběti odmítají být a chtějí se svým životem něco udělat. Bohužel po několika nezdařených pokusech jejich nadšení ochladne a byť neradi, vrací se ke starému způsobu žití.
• Čtvrtá skupina, to jsou lidé, kteří se nevzdávají a pochopili, že vědomý způsob žití je v první řadě obrovská dřina. Každý den se budí s tím, že se posunou o krok vpřed. Nezdary nevnímají jako něco, co je odradí, ale jako překážky, jejichž překonání znamená další zkušenost, zkoušku pevnosti jejich rozhodnutí. V každé situaci se snaží nacházet něco prospěšného a vědomě odklánějí pozornost od neprospěšných a negativních myšlenek.

Faktem je, že pokud se rozhodnete pro to, najít štěstí ve svém životě, nepůjde o procházku v růžové zahradě. Právě naopak.

Čeká vás trnitá a nepohodlná cesta, která se pořádně klikatí, jsou na ní pasti a propasti a kupa rébusů, které navazují jeden na druhý. Budete se muset spojit se svým vnitřním já, dělat náročné a nepopulární věci, učit se trpělivosti a nevzdávat se.

Neexistuje zkratka a pokud vám to někdo tvrdí, lže. Chcete-li změnit svůj život, musíte změnit všechno. Jako příměr lze uvést roky postavenou loď z kostek, která stojí na poličce, nikdo ji nechce rozebrat, protože návod zmizel již dávno. Je vám jasné, že už byste ji nedali takto dohromady.

No a to je ten okamžik. Ta chvíle, kdy ji rozeberete do poslední kostičky. A potom je začnete pomalu skládat dohromady a zjistíte, že některé je nutné vyměnit, jiné opravit nebo sehnat nové. A na konci vznikne jiná loď, která má s tou první společný maximálně materiál, ze kterého je postavená. Přesto nemají jinak nic společného.

Jako odměna čeká na konci plnohodnotný život, rovnováha mezi tělem, myslí a duší, pocit trvalého štěstí a vědomí, že přesně o tomto má náš život být.

Dnešní doba je hlavně o tom, tento první krok udělat s vědomím, že se nelze plnohodnotně vrátit zpět. A to je kompletní převzetí zodpovědnosti za svůj život. To mnoho lidí tolik vyděsí, že raději zůstanou tam kde jsou a dál se přesvědčují o tom, že to tak hrozné přece není.

Potom se děje to, co považuji za obrovský nešvar dnešní doby. Snažíme se vnitřní svět měnit skrze vnější atributy, což je zcela nemožné. Je to stejné, jako nehledat příčinu nemoci, ale řešit pouze následek konkrétního stavu. A dál přehlížet fakt, že v nás uvnitř zůstal zdroj našeho problému.

Možná to znáte i z vašeho života. Cítíte se na nic, tak jdete nakupovat. Na chvíli si spravíte náladu něčím novým a když vystřízlivíte, cítíte se ještě hůř. Cítíte se osamoceni, tak zběsile telefonujete se známými, posíláte si nicneříkající zprávy nebo emaily. Hledáte zkratku, jak se dostat z temné díry ven. Jste vzteklí, místo nalezení příčiny si jdete vztek vyboxovat do pytle, na chvíli se vám uleví a druhý den cítíte to samé, jen s ještě větší intenzitou. Chybí vám láska, padá na vás samota, tak pátek co pátek máte nutkání vyrazit někam do víru zábavy.

Zkrátka neustále není něčeho dostatek, jsme trvale nespokojeni. A bohužel málokdo se zastaví, ponoří se do sebe sama a hledá odpovědi na otázky.

• Opravdu žijete to, co chcete žít?
• Těšíte se na příští týden?
• Vnímáte dobrý pocit sami ze sebe?

Dnešní doba a konzumní způsob života povrchnosti nahrává. Společnost vás nutí kopírovat jasně nastavené schéma a věnovat pozornost tomu, co je pro ni důležité. Tudíž většina lidí je uvězněná v absurdním kolotoči pro křečky. Snaží se urputně zajistit to, co ,,se musí“. Provoz domácnosti, rozvoz dětí na zájmové kroužky a do školy, nákupy, obstát v práci za každou cenu, splácet hypotéku…

Také ušetřit na spoustu nepotřebných věcí, aby rodina obstála v očích veřejnosti a v neposlední řadě ušetřit na opulentní vánoční dárky a dovolenou, kde většina lidí padne a sotva nabere dech na další ,,kolo“.

Není čas?

Ano, pokud nezměníte pohled na život jako takový, je to dobrá berlička. Není čas na ponoření sebe sama. Není čas najít příčinu nespokojenosti. Není čas si uvědomit, kde je zakopaný pes…

Jenže čas je. Otázkou je na co. Kde máme priority? Co je nejdůležitější v našem pozemském životě?

• Naplňovat představy ostatních?
• Srovnávat se s ostatními lidmi?
• Hromadit hmotné statky s mylným přesvědčením, že potom budeme spokojení?
• Obětovat se dětem, i za cenu ztráty sama sebe? (Přičemž jim většinou škodíme naší nevírou v jejich schopnosti).
• Neustále upřednostňovat ,,to, co se má“, předtím ,,co opravdu chceme“?

Náš život tady není o tom přežít a s vyplazeným jazykem v cíli padnout s lítostivou myšlenkou, že jsme přece toho tolik chtěli a nic z toho jsme ani nevyzkoušeli.

Náš život je o tom skrze naše prožitky získávat zkušenosti, naučit se dívat na svět prospěšným způsobem, umět najít v na první pohled hrozné situaci to přínosné a naplnit náš život po okraj… a potom se můžeme jednou ohlédnout s úsměvem. A s poklidem v duši vědět, že jsme zkusili, co jsme chtěli, udělali vše, co jsme mohli a žili jsme ten svůj život.

Poněvadž degradovat lidskou bytost do životní  role ,,odpojeného hmotného těla“, které slouží jako něčí nástroj k žití je to nejbolestnější, co si můžete způsobit.

Jestli právě teď vnímáte, že byste slova jako spokojenost, štěstí nebo naplnění rozhodně pro popis vašeho nynějšího žití nepoužili, zkuste se zastavit. A udělejte první krok k tomu, začít jinak. Pokud hledáte něco, co s vámi zarezonuje, tady najdete zcela zdarma spoustu možností, jak začít.

Spousta lidí chce všechno hned a mají strach z toho, co si o nich kdo myslí. Proto hrají životní a zoufalé role.

Proto mají dnes takový (pseudo) význam hmotné statky. Proto se lidé bojí samoty. Proto neumí svou pozornost nasměrovat jedním směrem a těkají sem a tam. Zkrátka jsou zcela odpojeni od svého vyššího Já a absolutně ztrácejí tu nejefektivnější navigaci v jejich životě- intuici. Proto se přiklánějí nezdravě k logice, poněvadž mají pocit bezpečného území. Proto se někteří ,,vysmívají“ přírodním zákonům, protože tam uvnitř se bojí. Vydat se hledat svou podstatu prostě bolí.

Dnešní společnost vytváří deformované lidi, kteří možná na první pohled v dnešní většinové společnosti vypadají ,,relativně normálně“, ale máloco je vzdálenější realitě.

Děti, které ,,formujeme“ a přesvědčujeme o tom, co je ,,správné“, dokážeme skrze dobrý úmysl odpojit od jejich vnitřního Já velmi rychle a jediné co jim tím předáme je fakt, že i u nich nastane den, kdy se začnou, po všech těch ,,dosažených metách“ kde je to štěstí, které se mělo dostavit?

A tak, jestli cítíte, že ve svém životě pořádně plavete, začněte dělat něco jinak. Vybočte z té vaší komfortní zóny, zítra ráno sáhněte po jiném hrnku, místo kafe si uvařte čaj, do práce se vydejte jinou cestou a pozorujte, co to s vámi udělá. Vnímejte, jak se budete cítit. Protože opouštění navyklé zóny není příjemnou záležitostí a je to dobrá průprava pro mnohem větší změnu, kterou přinese vaše nová optika pohledu ,,na život“.

Víte, když se lidé ptají, jak je možné, že něco zkoušeli poctivě týden a nic se tak moc nedělo, nebo že zkusili něco párkrát a výsledek je v nedohlednu, musím se pousmát. Odpovězte si na otázky…

• Kolik let jste věnovali neprospěšnému myšlení?
• Kolik myšlenek směřovalo k věcem, které vás trápí?
• Kolikrát jste museli nazout tenisky, než jste zdárně uběhli 10km?
• Jak dlouho jste studovali, abyste mohli dělat svou profesi?
• Kolik úsilí vás stálo opustit nějaký zlozvyk?

Nečekejte úspěch ze dne na den, je to nereálné. Berte jako úspěch to, že jste začali. Netrapte se, když vám něco hned nepůjde. Pochvalte se, že to nevzdáváte. Neodklánějte svou pozornost od bolestných témat, která se vám z podvědomí vynoří. Oceňte se za to, že jste vstoupili konečně do ,,sklepení plného marastu“ a rozhodli jste se něco změnit.

Pokud s tímto přesvědčením půjdete krok za krokem dopředu, nemůžete cíl minout.

Každá jedna cesta bude trochu jiná. Jeden potřebuje přečíst spoustu knih, druhý objíždí semináře, třetí studuje online program a čtvrtý rovnou pracuje s koučem nebo s terapeutem. Všechny cesty jsou v pořádku.

Jste jedinečná bytost, nezapomínejte na to. Nikdy. A vydejte se ke svému štěstí.

Od srdce, Baru

PS: Pokud máte chuť začít tam, kde to všechno začalo a ponořit se do sebe sama bez záložního kyslíkového zdroje, Moje akademie štěstí je opět otevřená.

A jestli chcete vědět něco o tom mém příběhu, máte možnost.

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit videoVždy povolit Youtube videa