Proč nemáme televizi?

,,Vy nemáte televizi?“ položila mi otázku Dana. Přitom jsem zaregistrovala, že rychle potlačila výraz, který hovořil za vše. Vzhledem k tomu, že to je poměrně běžná reakce, pokud někde přijde na přetřes 152. díl seriálu, už to neřeším.

Moje odpověď je již několik let stále stejná. Televizi zkrátka nemáme, mít nepotřebujeme a mít zřejmě nebudeme. Potom se většinou ptají lidé proč. Vzhledem k tomu, že za těch pár let už se opět doba posunula, mám občas štěstí, že potkám někoho kdo můj názor sdílí. Přesto, není to moc častý úkaz.

Ale proč jsem o tom začala. Když se chceme rozhodnout, tak ať už vědomě nebo nevědomě porovnáváme plusy a mínusy té dané možnosti. Je to automatický proces, který se nám spustí v mozku na základě našich zkušeností, vědomostí a prožitého času. Říká se, že každá mince má dvě strany. Bohužel zrovna v případě televize nevidím ani jedno pozitivum.

Zprávy si přečtu v novinách (ano, čtu tištěná periodika) a nebo si je poslechnu na internetu. Film si pustím jednou za čas na notebooku (ten, na který mám chuť a ne ten, který se někdo uvolí pustit ten večer do éteru).  A jako kulisu miluji klid.

Kromě toho slovo nuda nemá v našem životě jakýkoliv význam, tudíž ani na vyplnění času blikající obrazovku nepotřebujeme.

Když jsem pracovala pro charitativní organizace po celém světě, postupně jsem zjistila co je opravdu pro život a jeho kvalitu důležité.

Když jsem byla poprvé těhotná, poslouchala jsem ze všech stran poznámky o tom, jak si televizi ještě rádi pořídíme. Dobře mířené rady směřovaly k tomu, že dítě hypnotizující obrazovku rovná se hodné dítě. Nyní, když je synkovi 5 let musím konstatovat, že se u nás nic nezměnilo. Televizi nemáme a ani nám nechybí.

Jak trávíme čas?

Venku. Za každého počasí, s partou stejně naladěných rodičů. Takže vyrážíme do lesa nebo do parku. Na hory i ke strejdovi na chalupu. Na nádraží pozorovat vláčky nebo na stavbu hypnotizovat bagry ( ještě, že silnice jsou v takovém stavu, že máme o tuto zábavu vystaráno několik let dopředu). Též s ostatními dětmi řádíme na zájmových kroužcích.

Máme svůj divadelní klub a Pája už má spoustu svých kamarádů, tudíž minimálně dvakrát týdně vyrážíme na výlety. A pokud chceme být doma, hrajeme si. Děláme spolu klasické činnosti v domácnosti. Tulíme se. Tvoříme a malujeme. Hrajeme na klavír. Povídáme si (neustále).

A hlavně pomáháme. Ano už i můj syn je aktivním účastníkem charitativních projektů, které mu ukazují poslání života. Ostatně jsou projekty, které chytnou za srdce. Jsem zastáncem názoru, že dětem je nutné předat hlavně sebelásku a sebeuvědomění. V článku Čtyřka na vysvědčení aneb Jsi k ničemu. Vážně? jsem moje názory na to, co je třeba dětem předat poměrně sepsala na jednu hromadu.

Co ale miluji já i syn je činnost, která je díky televizi upozaděná v mnoha rodinách na minimum.

My si totiž každý den čteme.

Ano, již to slyším. Tu směs hlasů, jenž se vzájemně překřikují. ,,U nás se také čte!“ volá jeden. ,,Čtení je přežitek!“ křičí druhý. ,,Kde na to brát čas?“ zvolal třetí. Vím, že čtení v dnešní době budí docela kontroverzní emoce. Ještě před pár lety, když jsem byla malá já ( no dobře, před zhruba 35 lety) bylo čtení každodenní součástí našeho života. Pokud už jsem dostala ve škole poznámku, byla za to, že čtu pod lavicí. Knížky jsem milovala vždycky a pod stromečkem byly vyvrcholením mých tužeb. Ještě dnes si pamatuji jak jsem přes obal zkoumala strukturu dárků a ty tvrdé (rozumějte ty, co nelze obléknout) jsem nedočkavě rozbalovala jako první.

Běžně se stávalo, že jsem četla celou následující noc a nad ránem jsem se budila s hlavou na rozevřených stránkách poutavých příběhů. Ostatně Zikmunda s Hanzelkou jsem zbožňovala od osmi let a všechny díly knih, mapujících jejich cesty, mají do dnešního dne čestné místo v mojí knihovně. Měla jsem období, kdy jsem četla všechno, co mi v naší knihovně přišlo pod ruku. Když přestala stačit, přihlásila jsem se do okresní knihovny. A když jsem chodila na gympl, půjčovala jsem si i deset knížek týdně. Četla jsem ve vlaku, v autobuse, pod lavicí i před spaním.

Společné čtení rodičů s dětmi považuji za jednu z nejpřínosnějších činností. Nejen, že spolu trávíte čas, ale sdílíte. Sdílíte vzájemnou blízkost, sdílíte myšlenky, fantazie, sdílíte paralelní světy. Přínos využívání kvalitních dětských knížek a periodik v předškolním věku je formulován mnoha odborníky. Nerozumím tomu, proč tak málo naší pozornosti věnujeme rozvoji řeči a její kultivaci. Důvodem může být to, že víme, že se mluvit naučí prostě každý. Možná kdyby nás získání řeči stálo větší námahu, dívali bychom se na tento dar úplně jinak.

Na základě anketních dotazů bylo zjištěno, že pouze necelé jedné třetině dětí čtou jejich rodiče před usnutím. To je smutná bilance. Mnohé děti uvedly, že doma vůbec dětské knížky nemají. Na dotaz odkud znají pohádky odpovídaly, že z televize a také z tabletu. Mnoho rodičů žije v iluzi, že mluvené slovo, které dítě slyší z televize má stejnou hodnotu jako čtené slovo. Bohužel to je úplně lichý názor. Je prokázáno, že každodenní čtené slovo posiluje vztah mezi dítětem a rodičem, kultivuje řečový projev a kvalitu jeho obsahu.

Pája miluje příběhy. Čteme mnoho knížek, vyprávíme si a prožíváme všechny příběhy společně.

Mimochodem čas považuji za jednu z nejdražších komodit, které máme. Takže velmi pečlivě zvažuji, komu ho věnujeme. 

Jsem velmi ráda, že vzrůstá počet odborných článků v médiích, kde jsou rodiče upozorňováni na důležitost čtení svým dětem. Probíhající projekt Celé Česko čte dětem je toho důkazem.

Pro emoční a psychický vývoj dítěte je zkrátka čtení nenahraditelnou činností. Jde o vyjádření lásky, hlas matky dítě uklidňuje, umocňuje jejich vzájemné pouto a upevňuje vztah plný důvěry. Co je velmi podstatné je to, že pokud Pájovi čtu, může pokládat otázky a on se ptá moc rád. Pokud dítě posadíte před televizi, ptát se nemůže, jde pouze o pasivní příjem informací.

Netvrdím, že je nutné, aby každý televizi vyhodil na skládku. Ale jsem zastáncem názoru, že bez televize se v životě otevírají úplně jiné možnosti. Ano, je to pro rodiče méně pohodlné, poněvadž nutnost komunikovat s dítětem je náročnější na jejich čas i nutnost být vědomě v přítomném okamžiku. Ale o tom přece život je.

Znám maminky, které dítě posadí před televizi a každý den vytírají celý byt v honbě za dalším splněným úkolem. Znám lidi, které ji zapnou ráno a vypnou večer. Televize jim slouží jako kulisa a vyplňuje spoustu času, kdy se jim nechce dělat nic. Nikoho neodsuzuji, pouze prosím, zamysleme se nad tím, zda vnímáte (od srdce a svojí intuicí), že je to pro Vás i vaše děti vážně přínosné. Poněvadž spoustu věcí děláme mechanicky a navyklým způsobem, aniž bychom se občas zastavili a popřemýšleli nad tím, zda jsme se někam neposunuli. Zda se něco nezměnilo.

Cesta k uvědomění si bývá dlouhá a plná překážek. A jen to, jak je překonáme, určí náš další posun.

Mimochodem, samotnou mě zajímá, kdo mi předává svoje názory a tak pokud vás zajímá kdo jsem, najdete vše o mně tady.

Již starověký filozof Epiktétoz řekl:

„Přestaňte si probůh, cenit hmotných statků, přestaňte ze sebe dělat otroky nejprve svých věcí, a posléze – v zájmu těch věcí – též otroky lidí, kteří by vám je mohli opatřit nebo odejmout.“