Jak zvládnout odchod nejbližších aneb Smrt je přeměna

Poslední roky v hlavě nosím téma, které je pro většinu lidí velmi citlivou záležitostí. Stále jsem však nebyla přesvědčená, že jsem ho uchopila tak, aby moje pojetí bylo z mého pohledu vyčerpávající, obohacující a dávající (pomoc).

Pravdou je, že před dvaceti lety jsem pohřební obřady s absencí smutku vnímala jako naprostou zrůdnost. Jenže uběhlo dvacet let, mezitím jsem propojila duchovní vědomí a zkušenosti jiných kultur a zjistila jsem, že je to možná všechno jinak.

Hlavním důvodem bylo i to, že jsem chtěla srozumitelným objasněním přeměny energie ulevit trpícím lidem. Ztráta nejbližších je bolestná a nitro drtící zkušenost. Vyvolává v nás negativní emoce.

Nejde napsat pár povrchních řádků. Téma smrti buď obcházíme (a utíkáme od něj) nebo ho chceme pochopit a poznat do hloubky. Impulz je společný, hledáme vysvětlení, upokojení svého nitra a následnou úlevu.

A potom se to stalo. V září roku 2016 jsem přišla, zcela nečekaně, o maminku.

Ještě v srpnu jsme byli společně s mým synem na dovolené. A na konci září jsem musela v souvislosti s maminkou začít používat minulý čas, přítomnost se mi tenkrát rozplývala v slzách a společný budoucí čas nenávratně zmizel.

A o pár týdnů později odešla i moje babička.

Nevím, kde jsem sebrala sílu, ale mám malé dítě a člověk fungovat musí. A tak jsem fungovala.

Nebudu vám tady kázat, pouze vám předám moje zamyšlení o vědomí jako takovém. Zamyšlení, které rezonuje s mojí podstatou. Nyní s odstupem času vím, že téma smrti lze opravdově uchopit až po vlastní, prožité zkušenosti.

Až poté, co se v bolesti vykoupete a naučíte se v ní plavat. Až poté co z ní (ano jde to) začnete stavět mosty, které spojí všechny láskyplné bytosti. Přeji vám klidné čtení.

Pokud jste vyhledali můj článek, poněvadž se vás nyní téma bezprostředně týká, pevně věřím, že vám moje řádky pomůžou. Proto předávám moje nitro dál.

Začneme od začátku. V první řadě si zkusme uvědomit jednu zásadní věc. Smrt není zánik. Smrt je proměna. Již na starých náhrobcích najdeme nápisy „Vita mutatur, non tollitur“. V překladu znamenají, že život nebude zničený, ale přeměněný.

Život je forma energie. Ani vědci v dnešní době nejsou schopni popsat kde se energie bere, ani odkud k nám přichází. Život nelze vědecky popsat. Stejně tak nelze popsat vědomí. Jenže vědomí je velmi důležitý kousek živoucí bytosti, které říkáme člověk.A kde tedy je, než se malé miminko narodí? A kde je poté, co se fyzické tělo rozloží na nejmenší částečky?

Naše tělo je vystavěno na živý organismus na základě přeměny hmotné podstaty. Po smrti se opět přeměnou rozpadne na malé částečky. Co ale je dál se životem? A co se děje s vědomím?

Největší věděcké instituce nejsou schopné vysvětlit zcela jasný fakt. Svět je plný živoucích organismů. Jenže život nemizí, přeměňuje se. Je to neustálý koloběh přeměny živoucí energie (vědomí).

Život je duchovní forma energie. Tzn., že vědomí tady bylo ještě před naší existencí a bude tady i dlouho poté. Pochází z čistého duševního světa a putuje po duchovních sférách a očišťujících sférách.

V určité chvíli může vstoupit do lidského těla a může během pozemského života odložit díl svého zatížení. Pokud se mu to povede pokračuje v cestě zpátky domů. Život na naší planetě chápejme jako takovou mezistanici cesty vědomí, která se snaží prostřednictvím duchovního vývoje najít svoji původní čistotu a sílu.

Připusťme si možnost, že již při početí dítěte vědomí většinou v kruzích obíhá kolem ženy. Poté již se zdržuje poblíž a porodem vstupuje do fyzického těla, kde je poté až do smrti (fyzického těla).

Veškeré životní projevy každého z nás mají původ ve vědomí. Skrze něj je tělo oživeno a skrze něj se stáváme tím, čím jsme.

Vše je energie, naše cítění, myšlení i jednání. Naše vědomí je deníkem našeho života. V něm je vše zapsáno a v něm to zůstane též po odložení pozemského těla.

Moderní výzkumná střediska, zabývající se smrtí a umíráním, čerpají svoje vědomosti z popisu lidí, kteří byli už klinicky mrtví a kteří byli znovu oživováním přivedeni k životu. Většinou utrpěli tito lidé náhlou, násilnou smrt, která se však neukázala být konečnou. Vyprávění těchto lidí jsou skoro stejná.

První vjem je ten, že se vědomí vznáší mimo tělo a dívají se na něj z povzdálí. V tomto stavu vnímá vědomí své reálné okolí s absolutní přesností a vše, co se kolem něj děje, třeba například v operačním sále (kde nyní leží pouhé fyzické tělo BEZ vědomí – v bezvědomí) nebo na místě nehody.

Často vědomí prožívá v této souvislosti stav, jako by klouzalo tmavým tunelem směrem ke světelnému bodu. Tato vědomí se však neoddělila úplně od těla, takže oživovací pokusy se podaří.

Úplně jinak probíhá přirozené umírání, při kterém trvá postupné odpoutávání ze života z těla několik let. Čas od času se dostavují potíže s krevním oběhem nebo s tlakem, tělo se stává slabším a stárne po fyzické stránce.

Vědomí samotnému je během této doby dáno hodně možností připravit se na své oddělení od fyzické schránky.

Když se tělo nachází v hlubokém spánku, může vědomí na chvíli opustit tělo a zkoušet si volnost pohybu. Tak jako například dlouhodobě nemocný ležící člověk se musí znovu učit chodit, stejně tak se musí i vědomí znovu naučit volnosti pohybu v jiných sférách.

Potom člověk umírá. Předtím, než vědomí opustí tělo se promítne ještě jednou celý život umírajícího, podobně jako ve zrychleném filmu. Vědomí hodnotí až do posledního pocitu svojí minulost, svůj právě odžitý pozemský život.

Hodnotí ho však podle jiných hledisek, než jak to předtím dělal člověk. Rozhodujícím kriteriem je kriterium prokázané nezištné a neosobní lásky. Tak se stane vědomí svým vlastním soudcem nad činy a smýšlením svého vlastního člověka.

Jestliže se člověk na svoji smrt připravoval, může se vědomí oddělit od těla relativně jednoduše. Duchovní bytosti mu přitom pomáhají i jeho strážný duch a též vědomí bývalých přátel a příbuzných. Vítají vědomí, která se právě oddělilo od fyzična a pomáhají mu zaujmout místo na „druhém“ světě.

Jestliže se však člověk na svoji smrt nepřipravil a žil materialistickým způsobem života, bez jakéhokoliv duchovního snažení, pak je jeho celé myšlení a snažení, celé jeho vědomí tak zaměřené na pozemské a lidské životní podmínky, že se toho urputně drží.

Pak si také nemůže udělat žádnou představu o životě mimo tuto lidskou existenci a proto se smrti vehementně brání. I tomuto vědomí chtějí duchovní bytosti pomoci, aby mohlo snadněji opustit tělo. Ale dokud člověk sám svoji smrt nepřijme a nechce o ní nic slyšet, jsou možnosti duchovních bytostí pomoci silně omezené.

Čisté bytosti respektují svobodnou vůli druhého.

Vědomí, která je tak silně zaměřené na pozemský život, zůstane i po svém výstupu z lidského těla s ním víceméně spojené skrze proudy energie. Upne se na svůj fyzický domov, neboť také věří, že život je možný pouze v materiálním těle.

Cítí ještě, co se s bezduchým tělem děje, jedno, jestli ještě leží v nemocnici, je uloženo v hrobě, či zaneseno do krematoria. Toto konkrétní vědomí se většinou inkarnací vrací zpátky, aby se pokusilo v pozemském životě duchovně posunout opětovně dál.

Je ale také obrovské množství materiálně založených a duchovně neosvícených vědomích, které se upínají na živoucí lidi s podobným naturelem (svůj hledá svého) a ponoukají je k nekalým materiálně směrovaným činům, vysávají z nich energii a snaží se přežívat v meziprostoru.

Jak naložit se smutkem, který cítíme po odchodu nejbližších?

Duchovněji založené země východních kultur toto dobře vědí, proto realizují obřady, kde se nepláče a nesmutní. Naopak se doprovází vědomí na jeho cestě domů.

Většinou v radostných láskyplných oslavných obřadech. Bohužel u nás je stále silně zažitá představa, že pokud fyzické tělo zemře, končí život. To je velmi krátkozraký názor. Zkusme se podívat na tuto citlivou a bolestnou věc jinýma očima.

Vědomí jsou extrémně citlivá a neskutečně trpí, když je pozůstalí oplakávají. Slyší nás. A nemůžou nám pomoct. Je to pro ně utrpení.

Když to napíši tvrdě, pokud smutek cítí vědomí zbavené těla tak je tím zdržováno od své cesty dalšího duchovního vývoje. Když pozůstalí bez pochopení na zesnulém lpějí, chtějí ho zadržet a přejí si, aby se vrátil zpět, pokládají ho tedy za svůj majetek, upoutávají tak vědomí k této pozemské sféře.

V podstatě myslí jen sami na sebe a ne na blaho toho, o kterém si myslí, že ho tak milují. Jejich láska a smutek jsou ve skutečnosti jen výrazem sobectví.

Správně bychom měli věnovat každému vědomí, které je na odchodu do jiné sféry a tedy pouze přeměňuje svoji energii lásku a sílu na jeho cestě domů láskyplné myšlenky.

Je velmi těžké si přiznat, že veškerá bolest, kterou cítíme se týká nás a vědomí ,,zesnulého těla“ je již mnohem lépe, než bylo tady. Je to stejné jakoby člověk svlékl šaty (tělo) a byl zase doma, tam kde bydlí.

Mnoho lidí žije v tom, že pozemský život je o užívání. Jenže lidský pozemský život je o výuce, každý člověk by měl vědět, že zde je proto, aby se vyvíjelo jeho vědomí o duchovní sféře, zvyšovala se jeho laskavost, láskyplnost a pomoc ostatním.

Je nutné myslet pozitivně a všechny negativní myšlenky obracet v pozitivní jednání. Jen tak po úmrtí fyzického těla může vědomí zkonstatovat, že jeho život někam vedl a v duchovním vývoji postoupilo dál. Potom se ho také ujmou světelné bytosti a spolu s nimi odchází domů.

V opačném případě vědomí bude posíláno opakovaně zpět, tak dlouho, dokud si neodžije to co má.

Jakým chováním tady naše nejbližší po smrti fyzického těla zdržujeme?

Prvním důvodem jsou naše sobecké prosby typu: „Co jsi mi to udělal! Vrať se! Pomoz nám!“ Tyto výčitky jsou pro vědomí, která chce odejít utrpením a zůstává zde.

Druhým důvodem může být karmická vazba, která nemusí být v každém případě smrtí zrušena a ne vždy se všemi pozůstalými rozvázána. Karmická vazba znamená také něco jako společné spojení, až do doby, kdy se toto karmické spojení, tato karmická vlákna, rozpustí.

Pamatujme si, že smutek je většinou naše sebelítost. A prozkoumejme naše nitro. Poté si položme pár otázek.

Opravdu se neutápím v sebelítosti? Opravdu mám pocit, že tam, na druhém břehu musí být hůř? Nebo je na čase zaměřit svoji pozornost do svého jádra a zkusit se duchovně posunout dál?

Je přece tak snadné zůstat a utápět se v bolesti. Mnohem těžší je přijmout fakt, že s námi tato událost otřásla proto, aby nás někam posunula. Každá neblahá událost v našem pozemském životě je další zkouškou. A každá zkouška má své hodnocení.

Myslete na to, protože kdykoliv procházíte něčím, co se zdá těžké, je to jen krok vpřed. A záleží na vás jaký bude výsledek. Každý by měl usilovat o to, aby tento pozemský svět opustil lepší.

Naše touha, žít plnohodnotný, láskyplný a spokojený život ve srovnání s tím včerejším je to, co nás posouvá po cestě k lepší budoucnosti. Každý den nám přinese hromadu starostí, které nám ho dělají těžším. A právě o tom pozemský život je.

Na nás je jak se k vesmírným zkouškám postavíme a s jakým prospěchem projdeme do ,,další třídy“. Už naše babičky říkaly, že škola života je největším přínosem.

Děkuji Vám, za přečtení mého povídání a pokud budete chtít napište mi na info@barboraenglischova.cz Každého názoru, připomínky nebo příběhu si vážím. Jeden citát na závěr, který vypovídá o mnohém. A jestli cítíte, že chcete proniknout do sebe sama a potřebujete pomoct, podívejte se sem.

„Dnes můžeme s absolutní jistotou říci, že smrt toho druhu, jak jsme jí rozuměli, ve skutečnosti neexistuje. Nemám nejmenších pochyb o tom, že náš duch, naše duše – nebo jak to chceme nazývat – smrt našeho fyzického těla přetrvá.“

Dr. Elisabeth Kiibler-Ross

KDO JE BÁRA?