Detoxikuj život aneb Jedno kafe pro želvu?

Sedím v konferenční místnosti. Před mým zrakem se zde odvíjí na zdi díky promítacímu zařízení silný příběh. Sotva dýchám. Opravdu jsme tak zkažení a slepí k tomu co se s přírodou děje?

Je zvláštní kolik z nás to ví a přesto všichni děláme, že se nic moc neděje a snažíme se na této planetě odžít si sobecky ten náš život v pokrytecké blažené (ne)vědomosti.

Jenže většina z nás má děti. Nebo sourozence, kteří je mají nebo budou mít. A není tak trochu ostuda, že projekt světového formátu založil a zdárně vede kluk (teď už spíše muž), který nápravě našich činů věnoval celý svůj život? Sám se rozhodl děti nemít? A každou chvilku svého života včetně veškeré svojí energie věnuje věcem, které by pro každého z nás měly být samozřejmostí?

Ruku na srdce. Kolik z nás žije ekologickým způsobem života? Skoro nikdo. A tak je možná čas přehodnotit způsob naší pomoci alespoň v její nejlehčí formě. Jedno kafe měsíčně by mohl snad věnovat každý z nás. Víte, člověk potřebuje přírodu. Ona přežije i bez nás. Jenže v jakém stavu? (Pro naše děti, jejich děti a další generace)

• Produkujete odpad?
• Používáte mikrotenové sáčky? A jiné plasty?
• Jíte maso?
• Jíte sladkosti?

Palmový olej je skoro ve všech potravinách, které den co den kupujete (sušenky, oplatky, cereálie…) a má dle jeho příznivců jednu obrovskou výhodu, je totiž velmi levný. Ale není zdravý a je považován takřka za jed. Kvůli palmovým plantážím jsou ničeny deštné pralesy a kvůli palmovému oleji tudíž vymírají některé živočišné druhy.

Bereme za samozřejmost věnovat se tomu, co našim dětem předáme z hmotného hlediska ( ano, myslím tím cihly poskládané do útvaru s názvem ,,dům,, nebo finanční hotovost, kterou skrblíme leckdy od prvního nádechu malého človíčka).

Proč stejně tak nebereme v úvahu globální pohled na něco, co je důležité pro budoucnost našich dětí. Co, ať chceme nebo nechceme, nás byť ne přímo za humny a přece tak intenzivně ovlivňuje?

Dnes je mnoho z nás nastaveno na povrchní rychle se odvíjející režim.

Nic neprožíváme do hloubky, informace na nás proudí ze všech stran, některé napůl vstřebáváme, jiné rovnou odrážíme imaginárně lokty od těla a nával jiných nás zasype. Je to zvláštní doba.

Poznáváte se? Také se točíte v tom kolotoči, který nabízí každý zverimex jako zábavu do klece pro hlodavce? Kolikrát za den si řeknete, že musíte ještě dalších x úkolů stihnout? Kolikrát za den se přistihnete jak si v duchu spíláte, že jste to a to neudělali a budete to muset odložit na další den?

Víte, přátelé ( webu a projektu DETOXIKUJ ŽIVOT) pojďme si nalít čistého vína. Ono je to celé o prioritách. Vůbec není nutné udělat 90% z těch věcí, které ve svém diáři máte tak pečlivě zapsané. Věřte mi.

Kdybych otevřela většinu diářů našla bych podobné položky. Ale v kolika diářích bych našla ty, které jsou opravdu důležité.

Kdo z vás si se stejnou pečlivostí, s jakou plánujeme chod našeho dne plánuje vědomý čas se svými dětmi? A tím vědomý myslím čas, kdy nejen s dětmi jsme (usazené v herně a popíjející kávu nebo na lavičce u pískoviště s časopisem v ruce), ale kdy s nimi mluvíme, kdy s nimi o něčem diskutujeme, zkrátka (aniž bychom dělali cokoliv jiného) si s nimi plnohodnotně povídáme.

Kdo z nás si vědomě plánuje čas, který věnujeme přírodě. A tím nyní nemyslím jen procházku po lese, ale okamžik, kdy přírodě podáte pomocnou ruku. Nebo budeme stále jen brát, čerpat, drancovat a využívat?

Nyní sedím na další přednášce, kterou pořádám ve spolupráci s předsedou spolku PRALES DĚTEM Milanem Jeglíkem a s jeho dlouholetou partnerkou Zuzkou Kolouškovou.

I když se to může zdát zvláštní, tentokrát Milan nevypráví svůj příběh dětem ve školách, dokonce ani ne lidem produktivního věku ( ti přece nemají čas), ale mezi seniory v klubu Zvonkohra.

Jeden by řekl, že to nebude seniory zajímat. Přece nějaká Sumatra je tak daleko a vůbec, proč řešit zvířata v pralese, když máme svých starostí dost. Jak překvapující a dojemné je vidět na vlastní oči nejen neutuchající zájem, ale i pochopení a uchopení celé myšlenky.

Mezigenerační předávání globálních informací v lokálním prostředí. Volně přeloženo, prarodiče, kteří mají chuť nejen držet se svými vnoučaty krok, ale chtějí jim i předat něco, co má opravdový a hluboký smysl.

Nedávno jsme s Milanem Jeglíkem vedli jeden z našich rozhovorů, kde odpovídal na všechny otázky, které jste mi vy, přátelé FB stránky Detoxikuj život psali po přečtení článku o vzniku spolku Prales dětem, projektu Green life a Blue life. Celý hlasový záznam si můžete pustit i do sluchátek.

Pusťte si nyní video, které vám objasní o co na přednáškách jde a vtáhne vás alespoň na chvíli do světa, který má smysl v komplexním měřítku bytí. Poněvadž dýchat potřebujeme všichni. PRALESY = PLÍCE naší planety. Naše lesy, z větší části vytěžené, z velké části polovinu roku opadané nám kyslík potřebný k přežití nevyrobí.

Uvědomujeme si, že velkou část roku dýcháme na dluh? Kyslík, který vyrábí pralesní ekosystémy?

Možná se nyní ptáte co získáte tím, když si pustíte tento film a možná se rozhodnete jedno kafe želvě věnovat. Je toho poměrně dost:

• účast v soutěži o ceny, které věnoval spolek Prales dětem
• Každý jednotlivec, který se zapojí do ochrany mořských želv získá tento certifikát
• stanete se součástí záchrany tvora, který tady je 220 milionů let a předáte skrze váš čin toto důležité poselství rodině, dětem a svému okolí
• vnitřní pocit, že nejen berete, ale také zpět ( přírodě) dáváte
• pocit sounáležitosti s lidmi, kteří pomáhají – protože to považují za základ lidského bytí

CHCI DÁT ŽELVĚ NA KAFE