Poslední roky jsem v hlavě nosila téma, jak se vyrovnat se smrtí blízkých, které je pro většinu lidí velmi citlivou záležitostí. Stále jsem však nebyla přesvědčená, že jsem ho uchopila tak, aby moje pojetí bylo z mého pohledu vyčerpávající, obohacující a dávající (pomoc). Hlavním důvodem bylo i to, že jsem chtěla srozumitelným objasněním přeměny energie a ulevit trpícím lidem. Ztráta nejbližších je bolestná a nitro drtící zkušenost. Vyvolává v nás negativní emoce, přesto s ní můžeme pracovat, když pochopíme, že smrt je přeměna.
O takové zkušenosti a emoci nejde snadno napsat pár povrchních řádků. Pravdou je, že před dvaceti lety jsem pohřební obřady s absencí smutku vnímala jako naprostou zrůdnost. Jenže uběhlo dvacet let, mezitím jsem propojila duchovní vědomí a zkušenosti jiných kultur a zjistila jsem, že je to možná všechno jinak.
Téma smrti buď obcházíme (a utíkáme od něj), nebo ho chceme pochopit a poznat do hloubky. Impulz je společný, hledáme, jak se vyrovnat se smrtí, a také vysvětlení, uspokojení svého nitra a následnou úlevu.
Ještě v srpnu jsme byli společně s mým synem na dovolené. A na konci září jsem musela v souvislosti s maminkou začít používat minulý čas, přítomnost se mi tenkrát rozplývala v slzách a společný budoucí čas nenávratně zmizel.
A o pár týdnů později odešla i moje babička. Nevím, kde jsem sebrala sílu, ale mám malé dítě a člověk fungovat musí. A tak jsem fungovala.
I když je smrt blízkých hlavně emocionální záležitost, kdy většina z nás cítí smutek, hněv, zármutek, pocit viny a hlavně strach, můžeme cítit i fyzické příznaky zármutku jako únavu, nevolnost, změnu tělesné hmotnost, špatný spánek nebo zkrátka bolest.
Nebudu vám tady kázat, pouze vám předám moje zamyšlení o vědomí jako takovém. Zamyšlení, které rezonuje s mojí podstatou. Nyní s odstupem času vím, že téma smrti lze opravdově uchopit až po vlastní, prožité zkušenosti.
Až poté, co se v bolesti vykoupete a naučíte se v ní plavat. Až poté, co z ní (ano, jde to) začnete stavět mosty, které spojí všechny láskyplné bytosti. Přeji vám klidné čtení.
Pokud jste vyhledali můj článek, poněvadž se vás nyní téma bezprostředně týká, pevně věřím, že vám moje řádky, jak se vyrovnat se smrtí, pomohou. Proto předávám své nitro dál.
Začneme od začátku. V první řadě si zkusme uvědomit jednu zásadní věc. Smrt není zánik. Smrt je proměna. Již na starých náhrobcích najdeme nápisy „Vita mutatur, non tollitur“. V překladu znamenají, že život nebude zničený, ale přeměněný.
Ani vědci v dnešní době nejsou schopni popsat, kde se energie bere, ani odkud k nám přichází. Život nelze vědecky popsat. Stejně tak nelze popsat vědomí. Jenže vědomí je velmi důležitý kousek živoucí bytosti, které říkáme člověk. A kde tedy je, než se malé miminko narodí? A kde je poté, co se fyzické tělo rozloží na nejmenší částečky? Je to zkrátka forma energie.
Naše tělo je vystavěno na živý organismus na základě přeměny hmotné podstaty. Po smrti se opět přeměnou rozpadne na malé částečky. Co ale je dál se životem? A co se děje s vědomím?
Největší vědecké instituce nejsou schopné vysvětlit zcela jasný fakt. Svět je plný živoucích organismů. Jenže život nemizí, přeměňuje se. Je to neustálý koloběh přeměny živoucí energie (vědomí).
To znamená, že vědomí tady bylo ještě před naší existencí a bude tady i dlouho poté. Pochází z čistého duševního světa a putuje po duchovních sférách a očišťujících sférách.
V určité chvíli může vstoupit do lidského těla a může během pozemského života odložit díl svého zatížení. Pokud se mu to povede, pokračuje v cestě zpátky domů. Život na naší planetě chápejme jako takovou mezistanici cesty vědomí, která se snaží prostřednictvím duchovního vývoje najít svoji původní čistotu a sílu.
Připusťme si možnost, že již při početí dítěte vědomí většinou v kruzích obíhá kolem ženy. Poté již se zdržuje poblíž a porodem vstupuje do fyzického těla, kde je poté až do smrti (fyzického těla).
TIP: Chcete blíže poznat sami sebe a cítíte, že potřebujete pomoct? Vstupte do mého programu Moje akademie štěstí, ve kterém poznáte překážky na své cestě a konečně začnete žít to, co opravdu chcete.
Veškeré životní projevy každého z nás mají původ ve vědomí. Skrze něj je tělo oživeno a skrze něj se stáváme tím, čím jsme.
Vše je energie, naše cítění, myšlení i jednání. Naše vědomí je deníkem našeho života. V něm je vše zapsáno a v něm to zůstane též po odložení pozemského těla.
Moderní výzkumná střediska, zabývající se smrtí a umíráním, čerpají svoje vědomosti z popisu lidí, kteří byli už klinicky mrtví, a kteří byli znovu oživováním přivedení k životu. Většinou utrpěli tito lidé náhlou, násilnou smrt, která se však neukázala být konečnou. Vyprávění těchto lidí jsou skoro stejná.
První vjem je ten, že se vědomí vznáší mimo tělo a dívá se na něj z povzdálí. V tomto stavu vnímá vědomí své reálné okolí s absolutní přesností a vše, co se kolem něj děje, třeba například v operačním sále (kde nyní leží pouhé fyzické tělo BEZ vědomí – v bezvědomí) nebo na místě nehody.
Často vědomí prožívá v této souvislosti stav, jako by klouzalo tmavým tunelem směrem ke světelnému bodu. Tato vědomí se však neoddělila úplně od těla, takže oživovací pokusy se podaří.
Úplně jinak probíhá přirozené umírání, při kterém trvá postupné odpoutávání ze života z těla několik let. Čas od času se dostavují potíže s krevním oběhem nebo s tlakem, tělo se stává slabším a stárne po fyzické stránce.
Vědomí samotnému je během této doby dáno hodně možností připravit se na své oddělení od fyzické schránky.
Když se tělo nachází v hlubokém spánku, může vědomí na chvíli opustit tělo a zkoušet si volnost pohybu. Tak jako například dlouhodobě nemocný ležící člověk se musí znovu učit chodit, stejně tak se musí i vědomí znovu naučit volnosti pohybu v jiných sférách.
Potom člověk umírá. Předtím, než vědomí opustí tělo, se promítne ještě jednou celý život umírajícího, podobně jako ve zrychleném filmu. Vědomí hodnotí až do posledního pocitu svojí minulost a svůj právě odžitý pozemský život.
Hodnotí ho však podle jiných hledisek, než jak to předtím dělal člověk. Rozhodujícím kritériem je kritérium prokázané nezištné a neosobní lásky. Tak se stane vědomí svým vlastním soudcem nad činy a smýšlením svého vlastního člověka.
Jestliže se člověk na svoji smrt připravoval, může se vědomí oddělit od těla relativně jednoduše. Duchovní bytosti mu přitom pomáhají, stejně jako jeho strážný duch a též vědomí bývalých přátel a příbuzných.
Jestliže se však člověk na svoji smrt nepřipravil a žil materialistickým způsobem života, bez jakéhokoliv duchovního snažení, pak je jeho celé myšlení a snažení, celé jeho vědomí je tak zaměřené na pozemské a lidské životní podmínky, že se toho urputně drží.
Pak si také nemůže udělat žádnou představu o životě mimo tuto lidskou existenci, a proto se smrti vehementně brání. I tomuto vědomí chtějí duchovní bytosti pomoci, aby mohlo snadněji opustit tělo. Ale dokud člověk sám svoji smrt nepřijme a nechce o ní nic slyšet, jsou možnosti duchovních bytostí pomoci silně omezené. Čisté bytosti respektují svobodnou vůli druhého.
Vědomí, která je tak silně zaměřené na pozemský život, zůstane i po svém výstupu z lidského těla s ním víceméně spojené skrze proudy energie. Upne se na svůj fyzický domov, neboť také věří, že život je možný pouze v materiálním těle.
Cítí ještě, co se s bezduchým tělem děje, jedno, jestli ještě leží v nemocnici, je uloženo v hrobě či zaneseno do krematoria. Toto konkrétní vědomí se většinou inkarnací vrací zpátky, aby se pokusilo v pozemském životě duchovně posunout opětovně dál.
Je ale také obrovské množství materiálně založených a duchovně neosvícených vědomí, které se upínají na živoucí lidi s podobným naturelem (svůj hledá svého) a ponoukají je k nekalým materiálně směrovaným činům, vysávají z nich energii a snaží se přežívat v meziprostoru.
Země východních kultur, které jsou více duchovně zamřené, toto dobře vědí, proto realizují obřady, kde se nepláče a nesmutní. Naopak se doprovází vědomí na jeho cestě domů většinou v radostných láskyplných oslavných obřadech.
Bohužel u nás je stále silně zažitá představa, že pokud fyzické tělo zemře, končí život. To je velmi krátkozraký názor.
Vědomí jsou extrémně citlivá a neskutečně trpí, když je pozůstalí oplakávají. Slyší nás. A nemůžou nám pomoct. Je to pro ně utrpení.
Když to napíšu tvrdě, pokud smutek cítí vědomí zbavené těla, tak je tím zdržováno od své cesty dalšího duchovního vývoje. Když pozůstalí bez pochopení na zesnulém lpějí, chtějí ho zadržet a přejí si, aby se vrátil zpět, pokládají ho tedy za svůj majetek, upoutávají tak vědomí k této pozemské sféře.
V podstatě myslí jen sami na sebe a ne na blaho toho, o kterém si myslí, že ho tak milují. Jejich láska a smutek jsou ve skutečnosti jen výrazem sobectví.
Správně bychom měli věnovat každému vědomí, které je na odchodu do jiné sféry (a tedy pouze přeměňuje svoji energii), lásku a sílu na jeho cestě domů spolu s láskyplnými myšlenkami.
Je velmi těžké si přiznat, že veškerá bolest, kterou cítíme, se týká nás a vědomí ,,zesnulého těla“ se má již mnohem lépe, než když bylo tady. Je to stejné, jako by člověk svlékl šaty (tělo) a byl zase doma tam, kde bydlí.
Mnoho lidí žije v tom, že pozemský život je o užívání. Jenže lidský pozemský život je o výuce, každý člověk by měl vědět, že je zde proto, aby se vyvíjelo jeho vědomí o duchovní sféře, zvyšovala se jeho laskavost, láskyplnost a pomoc ostatním.
Je nutné myslet pozitivně a všechny negativní myšlenky obracet v pozitivní jednání. Jen tak po úmrtí fyzického těla může vědomí zkonstatovat, že jeho život někam vedl a v duchovním vývoji postoupilo dál. Potom se ho také ujmou světelné bytosti a spolu s nimi odchází domů.
V opačném případě vědomí bude posíláno opakovaně zpět, tak dlouho, dokud si „neodžije“ to, co má.
Někdy v tom jsou naše sobecké prosby, jindy se může jednat o karmickou vazbu. Jakým chováním tady naše nejbližší po smrti fyzického těla zdržujeme?
Celý proces, jak se vyrovnat se smrtí blízkého člověka, má několik fází, kterými si lidmi prochází. Je to zcela normální a přirozené. Celé pochopení toho, že smrt je přeměna, vám však může velmi pomoci tyto fáze překonat snáz.
Pamatujme si, že smutek je většinou naše sebelítost, a i když nevíme, jak se vyrovnat se smrtí, nám nepomůže. Prozkoumejme své nitro a poté si položme pár otázek.
Je přece tak snadné zůstat a utápět se v bolesti. Mnohem těžší je přijmout fakt, že s námi tato událost otřásla proto, aby nás někam posunula. Každá neblahá událost v našem pozemském životě je další zkouškou. A každá zkouška má své hodnocení.
Myslete na to, protože kdykoliv procházíte něčím, co se zdá těžké, je to jen krok vpřed. A záleží na vás, jaký bude výsledek.
Naše touha žít plnohodnotný, láskyplný a spokojený život ve srovnání s tím včerejším, je to, co nás posouvá po cestě k lepší budoucnosti. Každý den nám přinese hromadu starostí, které nám ho dělají těžším. A právě o tom pozemský život je.
Na nás je, jak se k vesmírným zkouškám postavíme a s jakým prospěchem projdeme do „další třídy“. Už naše babičky říkaly, že škola života je největším přínosem.
Děkuji Vám za přečtení mého povídání. Pokud budete chtít, napište mi na info@barboraenglischova.cz Každého názoru, připomínky nebo příběhu si vážím. Pokud vás zajímá celý můj příběh, můžete si ho přečíst zde. Jestli cítíte, že chcete proniknout do sebe sama a potřebujete pomoct, podívejte se sem. Jeden citát na závěr, který vypovídá o mnohém:
„Dnes můžeme s absolutní jistotou říci, že smrt toho druhu, jak jsme jí rozuměli, ve skutečnosti neexistuje. Nemám nejmenších pochyb o tom, že náš duch, naše duše – nebo jak to chceme nazývat – smrt našeho fyzického těla přetrvá.“
Dr. Elisabeth Kiibler-Ross
Kdo je autorka?
Bára je symbolem prospěšného myšlení v ČR a je také maminkou úžasných bytostí. Stojí za projektem osobního rozvoje Detoxikuj život, který pomohl tisícům lidí při objevování jejich sebehodnoty a probuzení vnitřní síly při vytváření prospěšnější verze jejich života. Je autorkou knih Detoxikuj život, trilogie Luna z lůna a bestselleru Maják v srdci.
Vytváří specifické fungující metody a online programy, díky nimž se lidé vrací ke své síle. Své poselství šíří prostřednictvím přednášek napříč Českem a Slovenskem a pořádáním vědomých seminářů a campů.
Super clanek, skvele cteni.Taky se priklanim k nazoru, ze je to jinak, nez si vetsina z nas mysli.Vubec se mi treba nelibi zname rceni “rest in peace”
Energie je neznicitelna.
Ano, energie byla, je a bude. Dochází pouze neustále k její přeměně. 🙂 Nemůže nikam zmizet. Baru
Krásný článek a souhlasím s Vámi. Taky mi zemřela nečekaně maminka na Nový rok 2015 a byla jsem z toho špatná potom v roce 2016 jsem přišla o miminko ve 20 týdnu dlouho jsem se nedokázala od těchto duši odpoutat. Dnes už se na to všechno dívám jinak a děkuji za tento článek .
Milá Janičko, děkuji za Váš komentář. Pokud budete chtít, podívejte se i na mé video. Třeba Vám pomůže načerpat další sílu. Srdečně Baru
https://www.youtube.com/watch?v=Mlj_bt0bxog&t=63s
Dekuju moc prave nam umrela milovana babicka a sme na tom vsichni moc spatne musim ji nechat jit
Děkuji za tento krásný článek. Na Štědrý den nám nečekaně odešla maminka a ve snaze pomoct sobě i svým blízkým jsem hledala přesně tato slova.