Usnout mi nešlo. S povzdechem jsem vstala a zamířila do kuchyně. Sedla jsem si pod okno, nalila si bezmyšlenkovitě čaj a uvědomila si, že moje situace rozhodně není růžová. Od dětství jsem chtěla mít úplnou rodinu, psát knížky, pomáhat lidem a vytvářet něco, co má hlubší smysl. A teď co... realita je úplně opačná.

Selhala jsem na plné čáře.

Z úplné rodiny zbyl jen přelud a oznámit to okolí bude noční můra. Knížku mám pět let rozepsanou v šuplíku a o založení vlastního projektu si jako svobodná maminka můžu nechat jen zdát. Začala jsem se v ní pěkně máchat. V lítosti... Vzala jsem svůj život za špatný konec, i když se to jevilo ještě před pár měsíci úplně jinak.

Celé dlouhé týdny jsem dumala o vlastní neschopnosti. Vstávala jsem pozdě, trýznila se sebeobviňujícími myšlenkami a nemohla se z tohoto hrůzného destruktivního kolotoče vymanit. Nemohla jsem sama v sobě najít sílu něco změnit. Kam zmizela ta silná holka, která před pár lety projela 53 zemí světa?
Koupala jsem se v sebelítosti a neustálým přehráváním negativních myšlenek jsem se držela v zajetí bolestných a zraňujících pocitů. Prožívala jsem jedno z nejhorších období svého života a skoro nikdo to nevěděl. Nestála jsem o slova útěchy, motivační kecy, ani o trávení společného času s přáteli.

Když už jsem byla na pokraji svých duševních sil, předčasně jsem porodila. Možná to bude znít jako klišé, ale při prvním pohledu na syna jsem se zamilovala. Jeho modré pronikavé oči mě propalovaly skrz naskrz, i když se říká, že čerstvě narozené miminko špatně vidí. Do mojí duše viděl a já cítila, jak se mi vrací energie do několik měsíců trýzněné duše i těla.

Dny utíkaly, zaběhli jsme si se synkem svůj rytmus a já se konečně rozhodla. Vytvořím projekt svých snů, založím blog, dopíši knihu a najdu ztracené štěstí. Budu svou cestou inspirovat ostatní, protože co jiného je větším stimulem, než konkrétní příběh člověka, který to dokázal?

Sice jsem měla o sobě pochybnosti a v myšlenkách jsem neustále přemítala o tom, zda se mi to povede, když se celý den starám o miminko sama, moc se nevyspím a do toho řeším spoustu jiných starostí.

Otázky typu: "Bude to lidi zajímat? Jsi přesvědčená o tom, že někoho inspiruje tvoje selhání?" a mnohé další mě pronásledovaly každou chvíli. Ale rozhodla jsem se a často si opakovala slova mého dědy ,,kdo nic nedělá, nic nezkazí". Kromě toho jsem věděla na 100 %, že na manažerskou pozici, kde jsem se realizovala, než jsem začala podnikat, se už nikdy vrátit nechci.

Příležitost radikálně změnit kvalitu svého života. Začala jsem hned další den. Nastolila jsem si pevný řád, spala jsem pár hodin každý den a zbytek času jsem si striktně rozdělila.

Každý den jsem dopoledne i odpoledne trávila s kočárkem venku, na lavičkách dopisovala svou první knížku a když syn spal, sestavovala plán svého projektu. Mezitím jsem běhala s kočárkem, vídala se s přáteli a pomalu se otevírala zcela nové životní cestě.

Vzpomínala jsem na svoje dětství, na dědu, který se stal již v mém útlém věku pevným středobodem mého života. Byl to sečtělý člověk s životním rozhledem a já díky němu toužila poznávat svět, žít, vědět a umět. Vzpomínala jsem na dny poté, když dědeček v mých necelých 15 letech zemřel a na to, jak se mi zhroutil celý svět.

Zároveň jsem v myšlenkách zabrousila i do chvíle, kdy mě na tuto možnost, v určité fázi své nemoci, děda připravoval.Po jeho smrti jsem tenkrát načas přestala mluvit. Čas naštěstí dokázal i ty největší rány alespoň zčásti zahojit. 

A já až nyní vnímala celou svojí bytostí, co se mi tenkrát snažil děda všechno sdělit.
Začala jsem psát svoje myšlenky, postřehy a niterné pochody jsem vkládala slovo po slově na papír. Cítila jsem, že tohle je moje cesta. To, co mě baví a naplňuje. Toužila jsem psát, inspirovat ostatní a pomáhat jim při odbourávání jejich bolesti a traumat. Jenže...

Zatím šlo pořád jenom o můj sen. I když jsem předtím pomáhala spoustě lidí jako nutriční terapeutka, kondiční trenér a kouč, i když se na mě obraceli lidé s jejich bolístkami, nestačilo to k naplnění mých tužeb. Dokázala jsem dát do kupy jejich tělo i mysl a přesto to nestačilo, abych v tom viděla smysluplné schéma pro můj vysněný projekt. Kromě toho jsem se nemohla rozpůlit a pomoct většímu množství klientů.

Pomalu jsem ztrácela motivaci, realita mi začala brát vítr z plachet. Kromě toho jsem kolem sebe neviděla nikoho, kdo by měl podobné ambice nebo vizi. A tak jsem začala stagnovat a dál jsem se živila tím, na co jsem byla zvyklá.

Když syn spal, vedla jsem online konzultace a potom jsem dál dumala o tom, jak to udělat. Na jedné procházce lesem mi do sebe začaly zapadat dílky puzzle s názvem ,,splnění snu". zapadat. Svůj projekt jsem v hlavě nosila roky a až nyní začínal mít konečně konkrétní obrysy.

Vše se mi začalo v hlavě skládat a mně došlo, že jsem našla klíč k tomu, po čem toužím. Jenže, místo abych s ním otočila v imaginárním zámku a odemkla další etapu mého života, stalo se něco, co mě položilo na lopatky s plnou intenzitou znovu.

V září 2016, když bylo synkovi 10 měsíců, mi náhle zemřela maminka. Bylo jí 62 let. Na zástavu srdce. Nikdo to nečekal, stalo se to tři týdny po našem návratu ze společné cesty do řecka. O dva týdny později zemřela moje kamarádka. Řidič dodávky jí nedal na křižovatce přednost. A za další týden zemřela babička z tatínkovy strany?

Ptala jsem se sama sebe: „Proč se mi tohle děje? Jak to mám zvládnout?" Byly to nejhorší a nejbolestnější týdny mého života. Upadla jsem do stavu totální beznaděje. Každý den jsem zamířila na hřbitov. Tam jsem s kočárkem, pod korunami stromů, brázdila všechny cesty po spadaném listí. Snažila se pochopit, proč se mi tohle děje a hledala odpovědi na otázku, co mi to má ukázat, přinést nebo dát. V uších mi zněla dědova slova o tom, že každá situace v životě má pro nás obrovský význam. A ty nejkomplikovanější situace mívají na náš posun vpřed dopad největší...

S odstupem času, si uvědomuji, jaký byl zázrak, že jsem toto období přežila ve zdraví. Protože synek spal v tu dobu opravdu hodně, měla jsem hodiny času na noření se do svojí podstaty.

Nedokázala jsem se na nic soustředit a nevěděla jsem, jak svůj život, který se řítil jako urvaný vagón po kolejích, zastavit a nasměrovat jiným směrem. Strach z toho co bude, svíral celou mojí bytost a já se nemohla odpoutat od myšlenek, které mi drásaly srdce. Nemohla jsem spát, pořádně jíst a nechtěla jsem o ničem mluvit. Cítila jsem se strašně.

Dnes vím, že jsem všechny svoje plány skoro vzdala v okamžiku, kdy bylo moje životní naplnění na dosah. I když to tak na první pohled vůbec nevypadalo...

Ještě teď si pamatuji na ten den, kdy jsem se s nostalgií přehrabovala v šuplíku vzpomínek. Seděla jsem vyčerpaná v kuchyni na zemi, prohlížela jsem si fotky, četla poznámky v diářích z minulých let a hledala nějaké záchranné lano.
Vše nabralo rychlý spád, když na mě vypadla fotografie, na které jsem zvěčněná s jedním moudrým pánem v rovníkové Africe. Já tam byla na charitativní misi pomáhat, on tam roky žil. Evropan uprostřed divočiny. Studnice moudrosti.

Kromě toho také známý spisovatel, píšící pod pseudonymem o osobnostním rozvoji. Tenkrát jsme si povídali hodiny a hodiny, každý den po práci, celé týdny. Ústředním tématem byl zákon přitažlivosti a probouzení lidského potenciálu v podvědomí. Vyprávěl mi svůj osobní příběh a o tom, jak z nejhorší etapy svého života získal zkušenost, díky níž začal žít přesně tak jak vždy chtěl.

Jak jen jsem mohla zapomenout? V hlavě jsem roky nosila projekt svých snů. Tak proč se nyní nedokážu odpoutat od své bolesti a nezačnu konečně vytvářet život podle svého scénáře?

Hlavou se mi honily hodiny, které jsem promeditovala na úpatí laoských hor, pobyty ve tmě, jógové seance i ostatní procesy, které mě formovaly, když jsem cestovala po celém světě.