SRPEN 2015

Už předchozí měsíce nestály za nic. Přesto jsem fantazírovala o tom, že to nějak půjde. 

Sedím na zemi. Slzy mi tečou po tvářích a já si hladím těhotenské bříško. Přesto mám pocit, že život už nemůže být horší. S partnerem procházíme vztahovou krizí a já se už několik týdnů potácím mezi tím, zda vztah ukončit nebo zatnout zuby a vydržet. Čekáme přece rodinu...

Logický úsudek mám zabalený v pavučině tvořené ze strachů a obav, které v této krizové situaci vyplouvají na povrch.

Jenže při představě, že bych měla v prostředí našeho nefunkčního vztahu den co den vychovávat dítě mi dochází, že ten krok udělat musím. Jenže, kde vzít sílu?

LISTOPAD 2015

Srdce mám sevřené strachem, protože psychický tlak si vybral svoji daň. Naše dohady pokračují skrze můj mobil v pravidelných intervalech. Po třech návštěvách pohotovosti jsem porodila předčasně.

Naštěstí nás se synkem propustili po několika dnech domů. Po rozchodu bydlím sama a i když mi je rodina velkou oporou, přesto je toho na mě moc. Mé dny mají pevný řád.

➤ Rehabilitace,
➤ poradna pro nedonošené děti,
➤ dětské středisko.., neurologie..

BŘEZEN 2016

Mému synkovi jsou právě 4 měsíce.  Žijeme spolu v našem bytě v činžovním domě mých rodičů. Rodina i přátelé jsou mi obrovskou oporou. Přesto se cítím uvnitř strašně. Sama. V pekelném stresu z toho co bude. Přece jenom hádky s bývalým partnerem se mi docela solidně zadřely pod kůži.

Mnohokrát za den si pokládám stále dokola otázku, která mi nedá ani spát.

Co budu teď dělat?

Polovinu mého profesního života jsem cestovala po celém světě. Mnoho cest jsem podnikla jako průvodkyně cestovní kanceláře, některé na vlastní pěst v době volna a podstatná část se věnovala pomoci v místech, kde to bylo třeba.

Pomáhala jsem charitativním organizacím nebo se starala o klienty cestovních kanceláří a byla jsem šťastná. Jenže potom mě rodina potřebovala tady, v ČR.

Moje mysl se potuluje v zákoutí mého mozku a já si vybavuji managerskou pozici v Praze. Jasně, peníze byly, ale co z toho? Dusivé prostředí jedné známé firmy, jednání od rána do večera a moje trpící duše pod neustálým nátlakem šéfů na větší obrat. To už ne.

Skoro pět let ve státní sféře také nepovažuji za žádný podstatný přínos. Pevná pracovní doba, nechuť k jakékoliv změně a kolektiv neustále šířící klepy, to je asi nejvýstižnější charakteristika. Kromě toho si neumím představit, že svůj čas vyměňuji za možnost věnovat se synovi. 

Potom přišel rok 2010 a já začala podnikat. Jako nutriční terapeut a osobní trenér jsem neměla mnoho času. Byla jsem vytížená od rána do večera. Klienti si můj kontakt předávali mezi sebou a já cítila nabíjející zpětnou vazbu.

Jenže…
Teď mám v kočárku můj smysl života a chci se mu plně věnovat.

Tudíž práce, kde jsem od rána do večera je nyní nereálná. A kromě toho, toužím dělat to, co miluji celý život. Psát. Psala jsem již dřív, pro různé weby i noviny. Ale to není on. Můj sen.

Bojuji však s pocitem viny následovaný jeho kamarádkou, která se jmenuje nedůvěra sama v sebe. Bývalý partner tento pocit prohluboval každodenním ponižováním a já se s tím musím nějak poprat.

SRPEN 2016

Opět vidím v zrcadle odraz mého (vyššího) já. I když se soudy s bývalým partnerem vlečou, já za poslední měsíce udělala na sobě samé slušný kus práce.

Právě jsme s maminkou a se synem v Řecku. A já tady, na ostrově Zakynthos našla nejen svoje ztracené já, ale i můj bývalý nadhled a klid v duši.

Píši články pro pár webových stránek a sním o tom, že se posunu dál. V hlavě mi uzrává plán.

ZÁŘÍ 2016

Život prý není jenom černý a bílý. Má mít (sakra) hodně odstínů. Jenže do mého života se bez ohlášení dere opět černá v plné intenzitě.

Zemřela mi maminka. Tři týdny po návratu z dovolené. Během pár minut na srdeční příhodu svojí mamince (mojí babičce) v náručí.

Syn se ptá každý den, kde je jeho ,,babů“ a já stojím opět na začátku.

ŘÍJEN 2016

Na šedou a na bílou věřím pouze, když se dívám do očí synkovi. Jinak na škále všech barev na mojí paletě vládne dál černočerná čerň.

Zemřela mi babička. Náhle a nečekaně. A já se ptám sama sebe, kolik je toho jeden člověk schopný zvládnout?

Na jejich počest pořádáme křtiny. Pokouším se o úsměv, ale oči prozrazují vše.

LISTOPAD 2016

Můj syn má první narozeniny. A také první dort. A svojí první oslavu. V době, kdy řádí s dětmi, já v mysli promlouvám s maminkou a s babičkou a neustále čekám na znamení, které by mi ukázalo, že nás vidí a jsou tady s námi.

Dny plynou. Chybí mi máma. Chybí mi babička. Chybí mi jistota.

Nedokážu se na nic soustředit a nevím, jak svůj život, který se řítí jako urvaný vagón po kolejích, zastavit a nasměrovat jiným směrem. Strach z toho, co bude svírá celou mojí bytost a já se nejsem schopná odpoutat od myšlenek, které mi drásají srdce.

PROSINEC 2016

Každý den chodíme procházkou na hřbitov a já se snažím dodržovat plán dne, abych přežila. Vnímám to jako jedinou možnost, jak zpracovat vše co se mi děje. Je to zvláštní. Hřbitovy v zimních měsících zejí prázdnotou.

Tak chodím po těch opuštěných cestičkách, synek spinká v kočárku a já se snažím moje myšlenky a vize opět donutit ke spolupráci. Upřímně, nejde to. 

Přívaly slz mě vrací zpět do reality a já to vzdávám.

VĚTŠINA Z ROKU 2017

Můj život je temné údolí, v němž září jediná hvězda. Má jméno Pája. To ON je důvodem jít dál. To ON mi dává sílu a nutí můj obličej nahradit smutnou grimasu úsměvem. To kvůli němu navštěvuji kroužky, blbnu na hřišti, běhám po lese a čtu pohádky.

Málokdo ví, co se uvnitř mého srdce děje. Ani já nestíhám postřehnout transformaci, která začíná prostupovat mým podvědomím.

LISTOPAD 2017

Pájovi jsou dva roky. Slavíme jeho narozeniny.

Docházím k rozhodnutí. Otevírám svoje srdce a začínám znovu. Se vším všudy co k tomu patří. Procházím odpuštěním a zbavuji se všech negativních a bolavých myšlenek. Pěkně jedné po druhé.

Sestavuji účinné léčebné meditace a vracím se ve vzpomínkách do thajských klášterů, kde jsem meditovala stovky hodin. Procházím transformačními programy, které jsem sama dávala po nocích dohromady mezi trpícími lidmi po tsunami v Asii. Vím, že fungují.

Vracím se ve vzpomínkách na místa, která po živelných katastrofách připomínala spoušť a čerpám zpětně sílu z osudů lidí, kteří byť přišly o všechno, dokázaly vstát.

Ve stejný den se přihlašuji do celostátní soutěže Česko hledá spisovatelky a odesílám do prvního kola můj první fejeton podle parametrů soutěžního zadání.

LEDEN 2018

V hlavě mi běží stejně jiný scénář, toužím psát. Toužím pomáhat. To vždy byla a je moje životní cesta. Vím to. Cítím to.

Jenže jak bych stihla mnohahodinové konzultace s lidmi, kteří jsou právě na dně? Můj čas na práci je jasně vyměřený, když syn spinká.

Třeba ta soutěž vyjde? Postoupila jsem do dalšího kola! Radostí přestávám na okamžik dýchat. Konečně bílá z barevné škály nesměle klepe na výlohu mého života.

ÚNOR 2018

Online kurs, na který jsem se přihlásila, začal. Já tak nemám myšlenky ani čas na nic jiného. Přes den se věnuji synovi, úderem poledne, když usne sedám k počítači a snažím se držet krok s ostatními.

Zakládám stránku na FB a volím název, který mi přijde tak akorát na to, aby pojal vše, co obnáší ztráta všech strachů a změna životního scénáře -  DETOXIKUJ ŽIVOT.

To samé se opakuje, když jde syn spinkat večer. Notebook zaklapnu vždy kolem druhé hodiny nad ránem. Tento scénář je nyní mým každodenním chlebem a já jsem za to i ráda.

DUBEN 2018

Ze svých tajných ingrediencí vařím můj projekt snů. Detoxikuj život. 

Zjišťuji, že to kliknutí na odkaz online kursu byl docela dobrý krok! Protože nápad a letitá zkušenost, dokonce i know how je mi k ničemu, pokud se nenaučím technické věci, aby se to dostalo k lidem, kteří pomoc potřebují.

KVĚTEN 2018

 

Po třetím kole jsem jednou z vítězek celostátní spisovatelské soutěže a uzavírám s nakladatelem licenční smlouvu na můj román na pokračování. Paradoxem je, že jeho tématem jsou nejhorší chvíle mého života.

Zahajuji s osobností české klasické fotografie Vladimírem Bruntonem naší společnou vernisáž obrazů. Cítím napětí, přece jen jsem zvyklá malovat jen pro mé nejbližší. Ale byl to mámy sen a já jí do nebe posílám další kupu vzpomínek.

ČERVENEC 2018

 

Posílám přihlášku do soutěže o TOP online projekt a hned to pouštím z hlavy. Radosti už bylo dost. Přesto, můj projekt Detoxikuj život mi dělá radost každý den.

➤ Na FP mám právě nyní 3500 fanoušků,
➤ v říjnu budeme přednášet na 53. ročníku festivalu Miluj svůj život (záznam)
➤ natáčím pořad s televizí Natura. 

SRPEN 2018

 

Jsou tu výsledky. Pomalu roluji stránkou, kde jsou uveřejněny na začátku projekty, které se prodraly do top 10. Za půlkou ztrácím naději, ale čtu dál. Když vidím moje jméno do očí mi vstoupí slzy. DETOXIKUJ ŽIVOT se umístil v top 10.

ZÁŘÍ 2018

 

Na fan page DETOXIKUJ ŽIVOT jsou již  tisíce fanoušků, na blogu si každý najde ten ,,svůj“ článek, několik léčebných meditací a tématických rozhovorů, které přebírají i média. Moje knihy už má více jak 1300 lidí.

Cítím se naplněná, spokojená a vnímám, že můj život se konečně ubírá prospěšným směrem.

Vzhledem k vlastní bolestné zkušenosti píši e-Knihu SAMA S MIMINKEM ANEB JAK NAJÍT KLÍČ K ÚSMĚVU. Každá žena si ji může stáhnout zdarma. Protože každý by měl dostat šanci a tou může být právě obsah psaní těchto 136 stránek.

ŘÍJEN 2018

 

Dopisuji můj román, datum odevzdání mám za 14 dní.

A vyslala jsem do světa další knihu s názvem Porozchodník. Vím, co může rozchod s člověkem udělat, umím si představit bolest každého, kdo jím prošel a tak kašlu na teorii a pojímám to celé jinak. Po svém.

Je to první eBook, ve kterém se můžete učit. Na mém příběhu. Na dalším autentickém video příběhu jiné ženy. Skrze moje léčebné fungující programy a konkrétní postupy.

LISTOPAD 2018

 

Někdy je třeba se zvednout, narovnat polámaná křídla a krůček po krůčku s nimi opět zkoušet mávat. A jednoho dne člověk vzlétne. A potom, po zkušenostech z předchozích nepovedených vzletů a bolestných pádů, už ho nic nezastaví.

Na světě je interaktivní e-Kniha STOP ZAČNI JINAK, který každému, kdo má zájem ukáže cestu. Novou cestu. Za pomoci přepisování vzorců v podvědomí, které utvářejí náš život. 

Pokud jste to Vy, kdo právě nyní hledáte inspiraci. Nevíte co s vlastním životem na jakékoliv složité životní křižovatce. Budu ráda, když si dáte šanci. Takovou, která Vás z cesty, jenž nevede nikam navede na cestu, která vede někam.

Srdečně, Baru