Když jsem byla malá, tak jsem věřila, že budu dělat to, co miluju. že se budu zabývat tím, co mě naplňuje. A díky penězům budu hodně cestovat a dokonce, že budu mít časem možnost pomáhat každému, kdo to bude potřebovat. 

Měla jsem docela konkrétní vizi, ale pochybovala jsem o sobě. Třeba to znáte i vy. Můj mozek zaplavoval neustále se množící pocit nejistoty. Ten se střídal se strachem a s podceňováním sebe samé.

Seděla jsem doma v Teplicích v obýváku a přemýšlela jsem o tom, jak a za co se dostanu do všech těch exotických zemí, o kterých jsme si s dědou četli v cestopisech Zikmunda a Hanzelky. Bylo mi 16. Hubená, kudrnatá holka, která žila s prarodiči, prsa jí ještě nezačala růst a její zájmy se točily kolem věcí, o kterých vrstevníci neměli zájem ani slyšet.

Nebylo to snadné. Tenkrát jsem se často utápěla v sebelítosti a utíkala před realitou na stránky knížek, které mi posílal dědy známý ze zahraničí. Internet byl v roce 1992 shluk písmen z říše sci-fi a v knihovně, kde jsem byla jako doma, jsem už nic nového objevit nemohla.

Moje tehdejší hlavní pochybení byla tři:

1. Investovala jsem špatně

A tím nemyslím pouze peníze ušetřené z letní brigády. Ale hlavně svou energii a čas. Investovala jsem je do cizích lidí, do jejich záměrů a vizí, nechávala se zneužívat pro dobrou věc a přesto poslouchala výčitky od těch, v jejichž očích jsem mohla ještě přidat.

2. Moje zažitá přesvědčení v mysli mě pořád táhla za jednu nohu směrem ke dnu

Na jednu stranu jsem věděla, že chci procestovat svět a vytvořit si svůj život snů. Na druhou stranu jsem byla zoufalá z toho, že jsem nevěděla jak na to. Nevěřila jsem si. Vůbec. A v tehdejší době vás v něčem, co nebylo tak úplně obvyklé, nepodpořil nikdo. Spíš si lidé ťukali na hlavu. Na rovník jo? Ušklíbali se a s hrdostí si pořizovali svůj první porevoluční výlet do Francie.

Takže jsem to vzdala. A začala přemýšlet nad tím, co budu v mém životě reálně dělat.

3. Můj vnitřní strach mě totálně paralyzoval a nutil ke složení zbraní

Vždycky, když jsem ve svých představách zabrousila mezi mé sny, okamžitě se ozvaly. Hlasy, které mě vehementně přesvědčovaly o tom, že to nelze dokázat. Že je to, či o no naprosto nemožné. Že to může dokázat jeden z tisíce a já to určitě nebudu. Znáte to asi skoro všichni.

A v tomto pomyslném kolotoči neprospěšných kroků jsem se točila roky. Než jsem si řekla dost. Tenkrát jsem se zařekla, že pro splnění mých snů udělám maximum. A myslela si, že pokud do něčeho půjdu naplno, musí to přinést ovoce. To jistě, ale za jakou cenu?

Díky mému rozhodnutí a úsilí jsem opravdu viděla 49 zemí světa, dělala to, co mě baví a cítila se naplněná. Ale trvalo to pouze určitou dobu. Přesně do chvíle, než mi došlo, že se řítím na startovní čáru etapy, která nese název syndrom vyhoření. Byl to hrozný pocit. Pracovala jsem 300 hodin měsíčně, nerozlišovala všední dny a víkendy a hnala se za vidinou štěstí, která se s každým zdolaným vrcholem vzdalovala.

Pokládala jsem si otázku, jak je to jen možné? Víc už jsem přece dělat nemohla. Vztahy se mi rozpadaly, s lidmi ve svém okolí jsem moc nevycházela a vnitřně jsem byla zoufalá.

A potom přišel okamžik, který mi změnil život. Jedno setkání s jedním starým, moudrým mužem v rovníkové Africe a já se rozhodla, že vše změním. K tomu mi pomohl on a Zákon přitažlivosti, který mi do té doby připadal jako nějaký proces z říše fantazie. Jasně, viděla jsem dokument The Secret a přečetla několik knih. Ale s vírou, že to může fungovat jsem byla na štíru. Moje racionální část mozku se změně v uvažování bránila poměrně urputně.