Řekni to aneb Domácí násilí vzniká z lásky?

Domácí násilí je poměrně nepopulární téma. V mnoha případech v nás evokuje představu oběti, která si nechá líbit sem tam pár facek.  A nechápeme, proč to dělá.

A psychické týrání je tolik neuchopitelné, že raději dáváme ruce pryč, i když něco tušíme. Je mnohem zrůdnější, než násilí fyzické. Útoky, které zraňují psychiku druhého a vedou k rozpadu jeho sebelásky, se špatně rozpoznávají.

Problémem bývá jejich prokázání. Psychický nátlak nebo slovní vydírání se totiž většinou děje v soukromí a na rozdíl od ran nezanechává viditelné stopy.

O psychickém teroru tak často nemá šanci okolí vůbec vědět. A když se tak stane mezi lidmi, dokáže násilník své výtky zaobalit například příjemným tónem, nebo vtipem, takže ostatní nepoznají, jak moc mohou jeho slova ve skutečnosti ubližovat. Lidově řečeno, pod pokličku nikdo nevidí.

ANO1

Kdo z nás někdy nebyl svědkem ponížení ženy vlastním partnerem? Situaci, kdy se ostatní smáli jeho ,,vtipu“? Jste si jisti, že se za zavřenými dveřmi neděje mnohem horší kapitola, o které nemáte ani tušení?

Každá třetí žena v České republice zažila psychický nátlak, stalking nebo mlácení. Přesto mnoho z těchto žen mlčí a ve vztahu zůstává. Minimum je těch, které mlčí, ale odejdou. Ještě méně těch, které promluví. PROČ.

ANO3

Poznala ho jako holka. Bylo jí osm a běhávali společně venku. Potom se jejich cesty rozešli a každý šel na jinou školu. V dospělosti se párkrát potkali, pozdravili se a prohodili pár slov.

Uběhlo třicet let než z jednoho takového setkání vzniklo posezení u čaje. Společný rozhovor byl moc fajn, vynořovaly se milé vzpomínky z dětství a umocňovaly tuto magickou chvíli.

Zamilovali se do sebe. Ona postupem času viděla, že pár věcí je trochu jinak, než by si představovala, ale zůstala. Protože on byl tak zranitelný, svěřil se jí s tím, že nemá moc přátel, nikomu nedůvěřoval, protože lidé přece pouze ubližují a ona žila v iluzi, že mu pomůže najít tu pravou lásku.

Zajímal se o ni. Ptal se na její minulost, vztahy, proč je ukončila. Ptal se na rodinu a pokyvoval hlavou když se svěřila s něčím, co jí trápilo. Potom otěhotněla.

Bylo jí divné, že radost neprojevil žádnou, ale přikládala to šoku, který mu tato nečekaná zpráva způsobila. Druhý den se to snažil napravit slovy o tom, že to nečekal, ale bude to dobré. Nepamatuje si přesně ten den, kdy to začalo.

Ponižující výpady zmiňující její slabosti. A následně jeho sebelítostivé stavy provázené monologem o tom, že ho musí přece podpořit pokud ho opravdu miluje.

Psychický tlak korunovaný větou, že se těhotné ženy musí o sebe starat samy a nečekat, že budou na mateřské vyžírat partnera nebo čtyřhodinová jízda z Tater bez přestávky na močení, protože si žena v pátém měsíci těhotenství zbytečně vymýšlí. 

Dosaďte si výhružky, že pokud odejdete, přijdete o dítě podpořené vědomím, že je partner policista a sděluje vám, že v tom umí chodit. Také těhotenské kolísání hormonů a strach to někomu říct. Může se sejít tolik věcí, které ve vás vyvolají obrovský strach a nejistotu.

Můžete křičet, že to je chyba té ženy. Že si za to může sama. Ale já vím, že to tak není.

ANO4

Vidí sýr (důvěru, lásku, soucítění). Netuší, že jde o dobře nastraženou past. Nikdy předtím past neviděla a neměla tuto zkušenost.

Statistiky uvádějí, že největší procento domácího násilí páchají muži. Z jednoho sta násilníků je 92 mužů a 8 žen. Mnoho z nás žije v naivní představě, že násilí vzniká hlavně v sociálně vyloučených lokalitách. Realita je jiná.

Psychické týrání se rozvíjí tam, kde byste to nikdy nečekali. Nehraje vliv vzdělání ani výše platu. Nehraje roli prostředí, kde žije.

Je paradoxní, že domácí násilí najdete tam, kde to člověka na první pohled ani nenapadne. Na první pohled spořádaná rodina, vzorný otec opečovává děti a manželce nosí květiny ke všem výročím. K tomu, aby násilník mohl začít kout železo, potřebuje totiž lásku.

Ano. Lásku. Tam kde existuje láska ruku v ruce s důvěrou, někdy vzniká závislost. V dobrém slova smyslu. A tohoto stavu dokáže člověk na druhé straně velmi dobře zneužít.

Laicky řečeno, použije vaši lásku k tomu, aby vás mohl psychicky, eventuálně fyzicky zcela ovládnout.

Není to tak, že je kde je láska vzniká násilí. Naopak, láska ve zdravém prostředí plodí lásku. Ale je to tak, že láska ve smyslu vaší oddanosti na partnerovi ruku v ruce s důvěrou dává násilnickému predátorovi do ruky zbraň, skrze níž se vás pokusí ovládnout.

6

Jak se to stane? Jak dojde k tomu, že partner získá plnou důvěru? Vyvolá v ženě pocit, že ji potřebuje a miluje ji. Zároveň kolem ní začne spřádat síť důvěry z vět, které svěřuje přece pouze a jen jí. Vypráví o tom, jak mu ublížily jiné ženy a jiní lidé, jaké měl strachy  dětství, co se mu nepovedlo a čím se uvnitř trápí.

Postupně ve vás dokáže nastolit zvláštní stav, kdy nad partnerem držíte ochranitelskou ruku (protože jen vy přece ,,víte“ jak on to má) klidně i proti všem, kterým začínají nějaké nuance připadat divné.

Vždyť která žena by nebyla ráda:

  • že jí muž svým způsobem vyjadřuje lásku?
  • že se jí ptá na minulost?
  • že se zajímá o každé její tajemství?
  • že se jí svěřuje s tím, co v minulosti trápilo jeho a potřebuje její podporu, aby to změnil?
  • že jí říká to, co ještě ,,nikomu“ neřekl?
násilí

Domácí násilí

Sepne ve vás ochranitelský reflex. Zároveň budete mít neustálou potřebu partnerovo jednání omlouvat, protože se budete v myšlenkách vracet ke dnům, kdy to byl ,,úplně jiný“ člověk.Ostatně ani já nevěřila, že to myslí vážně. Dokud se to nezačalo dít.

Naivně jsem žila v představě, že násilník je někdo, kdo vztekle rozhazuje rukama, neovládá svoje emoce a chová se jako hulvát. Paradoxně takový člověk je mnohem méně nebezpečný, než někdo, kdo ve vás vyvolá pocit důvěry, bezpečí a lásky a potom to POUŽIJE.

Pořád si pamatuji den, kdy mi partner řekl: ,, Jsi těhotná a tudíž budeš poslouchat. Začneš dělat to, co chci já.“ Nevěřila jsem tomu. Dokud jsem nepochopila, že to myslel vážně.

Je to ta chvíle, kdy (pokud dokážete zapnout svoje reflexy) vezmete nohy na ramena. A on zkouší, kam až může zajít. Zda ,,to dáte“ a nebo nedáte a bude muset ještě vyčkávat nebo hledat jinou oběť. Jestli chcete, stáhněte si můj celý příběh. Třeba skrze něj poznáte, co se děje u vás.

Bohužel většina neodejde. Vím, proč tomu tak je. Před tímto okamžikem bylo mnoho okamžiků, které byly fajn a vy prostě nevěříte, že to myslí vážně. A pokud to vážně myslí a vám to dojde (po první negativní zkušenosti), tak následuje omluva nebo svalování zavinění na vás.

Typickou větou je ,,vždyť víš, že mě tak provokuješ a já pak nevím co dělám“. Dokáže mistrně použít slzy, strčí vám do dlaně tu svojí a vy mu tak nějak odpustíte a nakonec se přistihnete u toho, jak ho objímáte. A věříte, že za to opravdu můžete. Nebo, že za to minimálně nemůže on (měl to přece tak těžké).

Bohužel toto je ten okamžik, který mu dá jasný signál. Teď můžu přitvrdit. Nechápeme ještě, že verbální nátlak je násilí, proti kterému se musíme bránit.

V této fázi, která může trvat měsíce i roky na vás útočí extrémně protichůdné emoce. Láska (nebo spíše iluze lásky, kterou partner stihl vybudovat) a násilí (které stupňuje podle toho, jak reagujete).

Pokud se na zlý slovní útok netváříte tak, jak si partner představuje rychle přispěchá s omluvou. Potom posloucháte jak mu je to líto. Že ho vytočili v práci. Pokud reagujete (z jeho pohledu adekvátně) a jste již přesvědčena o tom, jak jste nemožná a k ničemu, většinou přitvrdí. Buď začne totální likvidace vašeho sebevědomí a budování větší a větší citové závislosti (kdo jiný tě chápe lépe, než já) nebo přijdou první fyzické výpady.

Násilí plodí násilí.

Bohužel většina obětí domácích násilí vůbec neví, že je zneužívána. Sama sebe vnímá jako silnou ženu, zamilovanou do emočně nestabilního a nešťastného muže.

násilí

Domácí násilí

A myslí si, že ho jediná může zachránit. Zde funguje již zmíněný ochranitelský komplex..

Napadá vás otázka, proč se oběť nesebere a neodejde? Vzpomínáte na spisovatelku Simonu Monyovou? 11 let snášela psychické a fyzické týrání. Manžel jí vyhrožoval vším. Vozil malého synka 200km rychlostí po dálnici, nechal jí poslouchat jeho řev do telefonu a tvrdil, že pokud nebude poslouchat, zabijí se.

Většina vražd se stane poté, co oběť konečně definitivně odejde. Ano, každý člověk není vrah. Ale jsou i jiné porozchodové formy týrání:

  • vyhrožováním, že matka přijde o dítě (o děti)
  • udávání na úřadech a smyšlená trestní oznámení (většinou ruku v ruce s ovlivňováním okolí)
  • psychický tlak a vyvolávání strachu o děti, když jsou s ním
  • pomluvy chytře vedené tak, aby do budoucna poškodily oběť (ostatně tuto metodu používají násilníci již předem tak, že vykreslují oběť ve špatném světle)

EDE

Vím, že říkal, jak jsi k ničemu. Že Tě nebude nikdo poslouchat. Nikdo Ti nebude věřit. Vím, že Ti vyhrožoval lecčím, že pracuje u policie a ví jak na to. Že má vlivné známé. Že Tě nebude nikdo poslouchat.

VĚŘ MI, POKUD PROMLUVÍŠ, LIDÉ TI POMŮŽOU. VE CHVÍLI KDY NÁSILNÍK ZAVŘE TVOJE ÚSTA,  ZAVÍRÁ DVEŘE KE SVOBODĚ.

Kde Ti pomůžou? SPIRÁLA, ACORUS, PROJEKT PROČ ZROVNA JÁ

KDO JE BÁRA?

AUTORKA

Bára je publicistka, mentorka, certifikovaý kouč a zakladatelka projektu DETOXIKUJ ŽIVOT. Je autorkou jedinečných online programů Moje akademie štěstíZákon přitažlivosti v praxi. Napsala e-Booky: Stop začni jinak, Sama s miminkem aneb Jak najít klíč k úsměvu, Detox těla nestačí, detoxikuj život, Porozchodník a pomáhá skrze online podpůrné programy zdarma  Zlikviduj strach a První pomoc po rozchodu mnoha lidem zbavit se strachu a zvednout se ze dna.

Komentáře
  1. Lenka Dostálová napsal:

    Mám pocit jakoby tento článek byl napsaný přesně podle toho co jsem prožila. přečetla jsem jedním dechem a tíhu na hrudi mám neskutečnou. Osobně děkuji Bohu,že mě zachranil syn,který u sousedů zavolal policii,dnes už bych tu nebyla. bohužel pachatele po 13 měsících vazby,kdy mi všichni slibovali,že se ven jen tak nedostane,ho soud propustil na dobré slovo.a já jsem sebrala 2 děti,kdy jen jedno je jeho a odstěhovala se 400km od rodiny a přátel a začala se pokoušet žít znova.je to 5let.dodnes hledám sama sebe,je to strašně těžké,ale teď už vím,že i já mám svou hodnotu a bojuji.a i když se stále soudíme,jsem šťastná za to,že žiju a jsem tu dál pro svoje děti.nikdy to nevzdám.

  2. Milá Lenko, obdivuji Vaši sílu odejít pryč. Na druhou stranu chápu, že to bylo řešení v duchu dvě zla vyber to lepší. Držím Vám palce, protože málokdo kdo si podobnou situací neprošel dokáže pochopit, jak se žena cítí, co jí v myšlenkách pronásleduje a kolik energie jí stojí žít. Srdečně, Baru

  3. Michaela Hájková napsal:

    Tak tento článek jsem přečetla jedním dechem, v polovině už se začal svírat i žaludek. Jsem ráda, že o tom píšete veřejně, úplně se mi vrátily myšlenky o 6let zpátky, kdy jsem si tímto stavem urážek, ponižování, domácí teror procházela také, ale bála jsem se dlouhou dobu s dcerou odejít.Bala jsem se odejít, protože přesně jak píšete, mi bývalý vyhrožoval, že si něco udělá, že mi vezme dceru. Vygradovalo to tím, že mi začal rozbijet mé osobní věci, pak už fackoval i mě. Tak jsem se jednoho dne zabalila a s dcerou odesla k mým rodičům. Měla jsem v nich neskutečnou podporu. Po odchodu začal teror ještě větší, ničil mi auta, trhal zvonky a stalking.Policie a socialka byla na denním pořádku. Pak byl odsouzený pouze k podmínce za nebezpečné vyhrožování a stalking. Když se ho policie ptala, proč to dělá, tak prý že neví. To už si mě v té době našel můj nyní jíž manžel a pomalu mi pomohl vrátit se do normálu. Mám druhou dceru a dnes mohu říct, že jsem nikdy před tím netušila, jak skvěle se dá žít. Držím palce, nikdy neodkladejte odchod tak dlouho jako já. Ikdyž, paní Monyova to vydržela sakra dlouho.

    • Milá Michalo, máte za sebou obrovskou zkušenost a velký kus práce na sobě samotné. Je milé číst, že se někdo z okovů násilného jednání vymanil. Ano, příliš mnoho žen setrvává v podobných vztazích. A mnoho lidí má problém pochopit, proč to dělají a tak je leckdy šmahem odsoudí…podle konceptu: ,, Mají přece to, co chtějí“. Není tomu tak. Ta pavučina strachu, kterou dokáže agresor umně rozetřít, manipulace s okolím i výhružky zlomí často i ženu, která v předchozích vztazích byla zcela vyrovnanou bytostí. Důležité je se dívat kolem sebe, snažit se číst i náznaky, protože tyto ženy většinou nemluví…

  4. Iva napsal:

    Zdravím, naštěstí jsem utekla včas i když to nebylo jednoduché a pravé peklo nastalo po odchodu. Naštěstí u toho nebyly děti. Co mě ale začíná zarážet je, že znám spoustu žen s podobnou zkušeností, jak těch, které odešli, tak těch které se nechají nejen fyzicky tyrat a zůstávají ve vztahu. Pomoct jim ale člověk nemůže, pokud samy nechtějí. To zajimave na tom je, že drtivá většina tyranu jsou policisté… Policista fyzické násilí obvykle nepoužije, o to horší to je. Vy píšete také o policistovi a ty věty slyším jako dnes. Zákazy, příkazy, obviňování, sebelitost… Vyhrožování.. Jsem šťastná, že už je to za mnou. A ta úleva, když jsem skutečně za sebou zavřela dveře a věděla, že se nevrátím, se nedá ani popsat. Sílu všem ženám v podobné situaci.

    • Milá Ivo, to rozhodnutí musí udělat člověk sám, ale zároveň je dobré mít oči otevřené a pomocnou ruku připravenou. Jsou ženy, které to nezvládnou, které trpí dlouhé roky, dokonce se do nemocného vztahu plného psychického nebo i fyzického násilí vrací. Důvodem je chybějící sebeláska. Je možností učit ženy kolem nás najít cestu k sobě, do svého nitra. Čím víc se začnou poznávat, tím víc budou postupně sílit a uvidí ten svůj mikrosvět v jiné perspektivě. Časem dojdou i k tomu, že podobný model nechtějí předávat svým dětem. Teprve, když se člověk dokáže naplnit láskou sám, nemusí ji paběrkovat od druhého a nesklouzne tak lehce k tomu, aby si musel každé laskavé slovo tvrdě vykoupit…

      • Kristýna napsal:

        Hezký večer musím se přiznat, že se mi udělalo až nedobře během čtení, a i když nakonec zmizel partner sám (zřejmě nečekal, že se znovu již „nepřiplazím“ ) a zanechal mě těhotnou v opravdu mizerné situaci, nikdy na těch pár měsíců těhotenství plné teroru a výhrůžek nezapomenu, trvalo to nějakou dobu, než mi vůbec došlo, co to bylo za člověka a než jsem byla schopná se vůbec někomu svěřit, co se dělo za zavřenými dveřmi. Ale nakonec jsem opravdu šťastná, že to dopadlo, jak to dopadlo přeji ostatním, kteří si tímto prochází, ať otevřou oči, seberou poslední kousky svých sil a ukončí takovéto jednání. A Vám paní Barboro, moc děkuji, i když je to stále bolestivé, je dobře, že otevírate toto téma, protože je třeba o tom mluvit a dodávat odvahu těm, kteří to potřebují

  5. Nikdo napsal:

    Dobrý den,
    Co když není jak a kam odejít? Co když nemáte už žádnou rodinu ani přátelé? Po dlouhém přemlouvání opustíte velké město a zůstanete na samotě ve starém domě a jediné co si každý den opakujte že to musíte vydržet kvůli dětem. Nemáte žádné vlastní finance auto, řidičák nic. Jen 3 děti které ho milují a změna bydlení jim vyhovuje.
    Vlastně jediný člověk který s tím má problém jste vy. A proč?
    Vždyť je prý přece normální že doma musí být vše dokonalé, uklizene, denně navareno a večer se ještě starat o muže.
    Ale co když to prostě nejde, co když dvojčátka vás zaměstnaji víc a vy nestihnete poklidit?
    Vždyť to každá jiná zvládá, tak proč vy ne?
    Začne zas každodenní kázání, vyčítaní a řvaní.
    Ukapne jedna slza a je oheň na střeše.
    Ale o pár minut později se musíte usmívat a jít plnit ostatní povinnosti.
    Říkáte si že až začnete chodit do práce že pak se to změní?
    Ale kdy to bude?
    Prckum bude rok a vy nemůžete vůbec nic…

Napsat komentář: Barbora Englischová Zrušit odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů