Minimalismus aneb Cesta k lepšímu životu

,,Kde máš troubu?“ zeptala se moje hodně dobrá kamarádka a pozvedla obočí. Chudák (myšleno s nadsázkou), asi myslela, že nebude ani ta. V tomto ojedinělém případě došlo k omylu. Stará trouba je pryč a nová čekala na vybalení a zapojení v krabici.

Proč to píši?

Na prvním stupni základní školy jsem milovala kaktusy. Byly všude. Na parapetu, na stole i na klavíru. Tenkrát jsem při představě, že bych o nějaký přišla, padala jako sedmiletá holka do mdlob. Když jsem měla jeden dát Pepíkovi z vedlejšího domu, tak jsem hodinu strávila s myšlenkou, který obětuji.

Na druhém stupni jsem sbírala známky. Tudíž jsme plnila jedno album za druhým a o přestávkách jsem ve škole nabízela nadbytečné úlovky výměnou za nové. Alba se vršila v komodě, která při každém otevření protestovala.

Na střední škole jsem milovala knížky. Teda milovala jsem je od dětství, ale nyní to bylo v poněkud větším měřítku. Přihlásila jsem se do klubu čtenářů a každý měsíc k nám domů dorazil katalog nových titulů. Společně s dědou jsme dospěli k závratnému číslu 4000 kusů a než babička zasáhla byly předsíňová stěna až ke stropu i krabice od banánů pod postelí plné knih.

V mém prvním bytě jsem se rozhodla pro styl ,, co dům dal“ nebo spíš nedal. Poněvadž mi bylo čerstvých 18 let a peníze fakt nebyly.

Uběhlo pár let, já dodělala pomaturitní vzdělání a najednou jsem seděla v cestovní kanceláři. Jasně, že za pultem. A zkrátka jsem jednou, místo povinného kolečka autobusem do Itálie s klienty odletěla do Keni. Proč, to je na jiný příběh. Ale byla jsem tam.

A tam, uprostřed slumu v Nairobi mi to došlo. Neměli nic. A žili. Můžete nyní namítnout jak žili a žijí.  Možná byste se divili. Nelpí na ničem a tím se dostali o obrovský kus před nás. Poněvadž jejich mysl žije přítomným okamžikem, neřeší včerejšek, který již není a ani zítřek, který ještě není.

Někdy touto dobou (tudíž cca před 20 lety) jsem zjistila, že k životu jako takovému nepotřebujeme skoro nic.

Proč lpíme tolik na krámech, které nám nic nepřinášejí?

Rozhlédněte se u sebe doma kolem sebe a položte si otázku. Co z toho, co vidím (ano i co v šuplíku nebo ve skříni nevidím) :

• používám alespoň 1x za rok?
• mě činí šťastnou?

Už tyto dvě odpovědi přivedou mnohé z vás v úžas. Z toho, kolik máme zbytečných věcí (ošacení, obuvi, nádobí, hraček, rozbitých věcí čekajících na opravu, knih, zaprášených suvenýrů a jiných krámů).

A tak v době, kdy ještě Marii nikdo neznal, protože jí bylo teprve 13 let (rozuměj Marii Kondo, autorku knížky Zázračný úklid, která je bestsellerem) jsem začala třídit.

Někdy v tu dobu jsme se stěhovala do mého druhého bytu a už reakce první návštěvy mě utvrdila v tom, že:

• jsem třídila dobře
• lidé nemají rádi změnu, i když je to hybná síla života každého z nás
• doba minimalismu asi teprve přijde (pamatujte psal se rok 1999)

Ta reakce byla otázka: ,, Kdy si dovezeš všechny věci?“ Tenkrát mi to přišlo docela zábavné.

V mém novém bytě bylo pouze to, co jsme tehdy jako svobodná bezdětná holka používala. A věřte, moc toho nebylo. Dnes by na tom většina byla ještě lépe.

Poněvadž místo vyvolaných fotografií seřazených v albech, stolních her, odborných příruček, psacího stroje, učebnic, sešitů by stačil laptop a mobil.

Tenkrát jsem působila trochu zvláštně, protože v porevolučních letech a ještě docela dlouho poté lidé měli spíše potřebu věci hromadit. Konečně byl přece výběr. Hodně zřetelné to bylo u lidí, kteří zažili válku. Tam se to ale dalo pochopit.

Proč ale hromadí i ti, kteří se narodili a vždy žili v bezpečí a hojnosti? Kde je ten spouštěč toho umanutého chtění vlastnit a hromadit hmotné statky?

Uběhlo dvacet let a já jsem moje umění nehromadit a neschovávat vyšperkovala do maxima. Zjistila jsem, že tvůrčí energie, nápady i myšlenky přicházejí ruku v ruce s čistým prostorem. A teď nemám opravdu na mysli exorcistu, který praktikuje u vás doma.

Nedávno jsme dělali přednášku na téma Co dělat, abyste se pohnuli z místa?, kde je to poměrně shrnuto. Video záznam je k dispozici.

Přesto chápu, že ne každý z vás má na nějaké řeči náladu, takže pro vás ostatní mám v interaktivní e-Knize s názvem Stop začni jinak jednu obsáhlou kapitolu, která vám ve vašem úsilí rozhodně pomůže.

Kniha není o tom, co děláte špatně, protože kritizovat umí každý. Je o tom, jak to udělat, aby právě Vám domov pomáhal k načerpání energie a utváření životního scénáře podle vašich niterných představ. Pracovní listy a odškrtávací karty jsou součástí. Chcete-li, podívejte se na podrobné informace SEM.

PS: Co mám doma já?

To,

• co mě činí šťastnou
• co často používám
• co si nelze půjčit,

protože proudící energie mi je milejší, než pohřebiště ,,hodnotných“ věcí.

Kdo je Bára?